V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ačkoli vrcholné umělecké období William Faulkner prožívá již ve 30. letech 20. století, skutečného docenění svých nevšedních kvalit ze strany jak kritiky tak čtenářské obce se mu dostává až zpětně poté, co jej švédská akademie ocenila Nobelovou cenou za literaturu za rok 1949.

William Faulkner bývá vedle Marka Twaina a Tennessee Williamse označován za ústředního představitele tzv. jižanské literatury. A ačkoliv děj drtivé většiny svého díla pokládá do kraje kolem řeky Mississippi do smyšleného Yoknapatawphského okresu s centrem v Jeffersonu, jehož předlohou je jeho rodiště Oxford v rodném Mississippi, co do ladění a podstaty díla je mnohem bližší mentalitě válkou poznamenané tzv. ztracené generace. - Právě přední představitel ztracené generace Ernest Hemingway byl Faulknerovi asi nejbližší. S dalším příslušníkem Francisem Scottem Fitzgeraldem je Faulkner spřízněn paralelou v podobě několikaleté anabáze jakožto scénáristy v Hollywoodu, kdy se však jak Fitzgerald tak Faulkner více proslavili jako nadměrní pijáci alkoholu. Faulkner sice vstoupil do armády, konkrétně kanadského Královského letectva, kde si přidáním písmene „u“ změnil své rodné přímení Falkner, aby vypadalo více britsky, nicméně do bojů I. světové války pro své zranění způsobené při cvičném letu již nezasáhl. Což je další paralela s Fitzgeraldem, kterého konec války zastihl ještě v rámci základního výcviku mimo evropská bojiště.

Pro Faulknera je velmi charakteristická složitá kompozice, originální způsob vyprávění a zejména nebývale široký světonázor, kdy se Faulkner na pozadí vlastního příběhu pouští do hlubšího výkladu lidských i společenských principů, které lze pro otevřenost a pravdivost pokládat i jako nepřímou kritiku.

Román Divoké palmy z roku 1939 se skládá ze dvou novel, Divoké palmy a Stařec Mississippi, pro Faulknera v typicky složité kompozici, kdy jsou jednotlivé pasáže obou novel vyprávěny střídavě ve zdánlivém chaosu v dějově i časově uzavřených úsecích.

Drama Divoké palmy pojednává o sebevražedné lásce dvou milenců, kteří si jsou od počátku nejen nesprávnosti a společenské neobhajitelnosti svého nemanželského vztahu. Žena s tichým nesouhlasem svého manžela i dvou malých dětí uteče se svým nemajetným milencem, ale vzhledem k puritánskému lustrování ze strany většinové společnosti nikdy nemohou dosáhnout jak štěstí tak získat to vůbec nejpodřadnější zaměstnání. Kombinace této sebevražednosti a současně naprosté střízlivosti bez náznaku romantického opojení potažmo popíraní materiálních požitků, které staví do souvislosti s nenáviděným manželstvím, činí Divoké palmy jeden z nejvášnivějších příběhů, jež byly kdy napsány. Román současně neguje veškerá klišé, jež bývají s láskou ve všech možných podobách spojovány.