V noci jsem snil, že jsem motýlem

„Z Choroby jsem se probral ve věku čtyřiceti pěti let, klidný, tichý, duševně zdráv a celkem v pořádku až na ochablá játra a vzhled vypůjčeného těla společný všem, kteří Chorobu přežijí… Většina z nich si delirium podrobně nepamatuje. Já jsem si zřejmě dělal o něm i o chorobě podrobné zápisy. Vůbec si totiž nepamatuji, že bych někdy tyto poznámky, jež byly nyní vydány pod názvem Nahý oběd, psal. Titul navrhl Jack Kerouac. Až do mého současného uzdravení jsem vůbec nechápal, co tento název vlastně znamená. Je v něm přesně to, co vypovídají slova: NAHÝ oběd - zmrazená chvíle, kdy každý vidí, co je na konci každé vidličky.

Chorobou je míněna drogová závislost a já byl narkomanem patnáct let. Když říkám narkomanem, myslím tím závislost na tvrdých drogách (obecné označení pro opium či jeho deriváty, včetně všech syntetik od demerolu po palfium). Drogu jsem užíval v mnoha podobách: morfium, heroin, delaudid, eukodal, pantopon, diocid, diosan, opium, demerol, dolophin, palfium. Kouřil jsem ji, jedl a šňupal, píchal si ji do žíly, do svalu i pod kůži, zasunoval do konečníku. Jehla není důležitá. Ať už drogu kouříte, šňupete nebo si ji strkáte do zadku, výsledek je stále stejný: závislost. Pokud mluvím o závislosti, nemám tím na mysli kif, marihuanu, libovolné úpravy hašiše, mezkalin, Bannisteriu Caapi, LSD6, posvátné muchomůrky či jakoukoli skupinu halucigenů… Neexistuje žádný důkaz, že by užívání halucigenu vedlo k fyzické závislosti. Jejich účinek je fyziologicky protikladný účinkům tvrdých drog. Politováníhodný zmatek mezi oběma skupinami povstal kvůli horlivosti amerických a jiných oddělení pro boj s narkotiky.“[1]

„Nahý oběd je jednou z nejvýznamnějších knih tohoto století. Především je to hrozná sranda a najdeme v ní nespoutaný humor. Je to skvělá satira na mnoho moderních amerických mýtů - na reklamu, policii, diplomacii a vládu. Zároveň ale čtenáři umožňuje poznat, co je na vládě a na řádu policejního státu špatného. Stejně jako je Orwellův román 1984 esejem o politice anglického jazyka, Nahý oběd je jistým způsobem hrdinská kniha o odporu proti zpracování člověka a pronikání do jeho soukromí, které provádí stát a najatí manipulátoři jazyka a obrazů. Burroughs ve svém díle neustále nabízel čtenářům prostředky k obraně - jak s pomocí metody střihů prorazit mlhu jazyka, kterou vláda vypouští, aby lidem vypláchla hlavy. Je to příručka, jak se bránit totalitnímu brainwashingu, a když si Nahý oběd přečtete, jste v průběhu četby svým způsobem chytřejší než na začátku. Jste skeptičtější. Také metoda, jakou je kniha napsána, je velice zajímavou aplikací všech spisovatelských technik tohoto století na románovou formu, včetně koláží, montáže a střihu. Samozřejmě se také obrací k podvědomí a hodně jeho obrazů je převzato ze snů. V knize tedy hraje svou roli jak podvědomí, tak vědomí, a najdeme v ní velice hluboký rozměr lidského uvědomování. Vše je ve velice ostrých obrazech, protože Burroughs v obrazech uvažuje.

Mezi mladými v Americe je nyní velice oblíben - určitě k tomu napomohl i Cronenbergův Nahý oběd. Burroughs má ohromný vliv na moderní rockovou muziku, a zvlášť v oblasti ‚střihů’ ovlivňuje lidi jako jsou Sonic Youth, David Bowie, Lou Reed, a dokonce i Bob Dylan.“[2]

Pozlátko a rudý plyš. Rokokový bar, v pozadí růžová mušle. Vzduch je přesycený odporně sladkou substancí připomínající zkažený med. Muži  a ženy ve večerních šatech srkají alabastrovými  brčky namíchané koktejly. Na barové stoličce, potažené růžovým hedvábím, sedí nahý Hlavoun  z Blízkého východu. Dlouhým černým jazykem  vylizuje z křišťálového poháru teplý med. Jeho genitálie mají dokonalé tvary - obřezaný úd, černé  blyštivé ochlupení. Rty má tenké a modrofialové,  jako hubičku penisu, oči prázdné hmyzím chladem.  Hlavouni nemají játra a živí se výlučně sladkostmi.  Hlavoun postrkuje štíhlého světlovlasého mladíka  k divanu a zručně ho svléká.

„Stoupni si a otoč se,“ nařizuje mu telepatickými piktogramy. Pruhem rudého hedvábí svazuje  chlapci ruce za zády. „Dneska večer to sjedeme až  do konce.“

„Ne, ne!“ ječí chlapec.  „Ano. Ano.“

Ocasy ejakulují v tichém „ano“. Hlavoun roztáhne hedvábný závěs a odkrývá šibenici z teakového dřeva před nasvícenou stěnou z rudého  křemene. Šibenice stojí na stupínku z aztéckých  mozaik

Hoch se s dlouhým „ÁÁÁÁÁÁÁCH“ hroutí na  kolena, sere a chčije hrůzou. Mezi stehny cítí teplé  sračky. Rty i hrdlo mu zalévá mohutná vlna horké  krve. Jeho tělo se smršťuje do fetální polohy a do  tváře mu stříká horké semeno. Hlavoun nabírá  z alabastrové mísy teplou parfémovanou vodu  a vážně a zadumaně omývá chlapcovu zadnici  i ocas a pak ho osušuje hebkým modrým ručníkem.  Chlapcovým tělem probíhá hladivý závan tepla  a ježí se mu vlasy. Hlavoun chytá chlapce pod prsy a zvedá ho na nohy. Drží hocha za oba svázané  lokty, postrkuje ho po schůdcích a pak pod oprátku.  Stojí před ním a oběma rukama drží oprátku.

Hoch hledí do Hlavounových očí, prázdných  jako obsidiánová zrcadla, jako tůně černé krve, jako - násypky ve stěnách toalety, do očí spějících k Poslední erekci.

Starý popelář, tvář jemnou a žlutou jako čínská slonovina, vytrubuje na svou promáčklou mosaznou trubku Zhoubu a mor a budí španělského pasáka,  kterému stojí. Kurva se potácí ven, do prachu, sraček a chumlu mrtvých koťat, vleče žoky potracených  plodů, potrhaných kondomů, zakrvácených vložek a sraček zabalených do ostře barevných komiksů.

Rozlehlý nehybný přístav s měňavou vodou.  Na zakouřeném obzoru plane opuštěná naftová  studna. Zápach ropy a výkalů. Černou vodou plují  nemocní žraloci s absťákem, z hnijících jater se jim  valí oblaka síry, a naprosto ignorují zkrvaveného  padlého Ikara. Nahý Mr. Amerika, rozpálený láskou  k vlastnímu tělu, vykřikuje: „Moje prdel přivede do  rozpaků celý Louvre! Prdím ambrózii a seru hovna  z ryzího zlata! Z ptáka mi v ranním slunci tryskají  heboučké diamanty!“ Řítí se z osleplého majáku,  libá se a honí si před černým zrcadlem ocas, plachtí šikmo dolů, s tajemnými kondomy a mozaikou tisíců  i novin, potopeným městem z červených cihel, aby  nakonec přistál v černém blátě mezi plechovkami  a lahvemi od piva, gangstery zalitými do betonu  a nesmyslnými pistolemi rozklepanými na placku,  aby tak unikly kontrole krátkých palných zbraní  prováděné chtivými balistickými experty. Čeká na  pomalý striptýz eroze s fosilními pohlavními orgány.

Hlavoun přetahuje chlapci oprátku přes hlavu  a mazlivě mu za levým uchem utahuje uzel. Hochův  pyj je smrštěný, koule ztvrdlé. Hledí přímo před  sebe a zhluboka oddechuje. Hlavoun se krade kolem  hocha, oštipuje ho a mazlí se s jeho genitáliemi v hieroglyfech frašky. Přesunuje se v sérii nárazů za hocha  a vráží mu svůj ocas do zadku. Stojí a pohybuje se  s kývavým kroužením.

Hosté dělají jeden na druhého psst, šťouchají do sebe a hihňají se. Hlavoun náhle vystrkuje chlapce, osvobozeného  od jeho ocasu, vpřed, do volného prostoru. S dlaněmi na jeho kyčelních kostech chlapce vyrovnává,  natahuje stylizované hieroglyfické paže a láme mu  vaz. Chlapcovým tělem probíhá chvění. Jeho přirození se zvedá ve třech velkých vzkypěních, které mu  nadnáší pánev, a okamžitě ejakuluje.

Před očima mu explodují zelené záblesky. Sladká  bolest zubů se řítí jako střela krkem a páteří do slabin a smrštuje tělo v křečích rozkoše. Celé tělo se valí ocasem ven. Vymrštěno konečnou křečí letí jeho  sperma přes rudou stěnu jako povětroň.

S hebkým dráždivým sáním klesá bludištěm  šestákových podloubí a sprostých obrázků.

Ze zadku mu tryskají sračky. Prdy otřásají jeho  štíhlým tělem. Za velkou řekou vybuchují v zelených trsech ohňostroje a rakety. Slyší slabé pufání motorového člunu v přítmí džungle... Pod tichými  křídly komárů Anopheles.

Hlavoun si opět navléká chlapcovo tělo na ocas.  Hoch se svíjí, nabodený jako harpunovaná ryba.  Hlavoun se pohybuje na chlapcových zádech a tělo se mu smrštuje v plynulých vlnách. Chlapci vytéká  z polootevřených, sladkých a ve smrti vzpurných  úst krev a stéká mu po bradě. Hlavoun klesá s pozvolným, ukojeným žuchnutím.

 

Místnost s modrými stěnami, bez oken. Dveře  zakrývá špinavý růžový závěs. Po stěně se plazí  červené štěnice a hromadí se v rozích. Uprostřed  pokoje brnká nahý hoch na dvoustrunnou loutnu  údem a sleduje arabesky na podlaze. Další chlapec leží na zádech, kouří hašiš a kouř vyfukuje  na svůj ztopořený ocas. Hrají na posteli s tarokovými kartami o to, kdo bude koho šoustat. Švindl. Rvačka. Kouli se po podlaze, určí a prskají jako  mladá zvířata. Poražený sedí na podlaze, bradu  na kolenou a olizuje si zlomený zub. Vítěz se otočil na lůžku a předstírá spánek. Kdykoliv se  k němu druhý chlapec přiblíží, kope po něm nohama a brání se. Ali ho chytá za holeň, strká si  jeho kotník do podpaží a rukou mu obepíná lýtko. Chlapec hledí znepokojeně a vážně Alimu do tváře.  Druhý kotník spoután. Ali překuluje chlapce na  ramena. Chlapcův ocas se mu tyčí nad pupkem,  volně se nadnáší a chvěje. Ali si pokládá jeho  ruce za hlavu. Plive si na ocas. Když ho zasune,  druhý hoch zhluboka zasténá. Ústa, potřísněná  krví, se společně šklebí. Ostrý zatuchlý pach penetrovaného konečníku. Nimun zajíždí dovnitř  jako klín a vymítá z druhého ocasu semeno, které  vystřikuje v dlouhých žhavých dávkách. (Autor  si všiml, že arabské ocasy bývají většinou široké  a mají tvar klínu.)

Satyr a nahý řecký mladík, oba s akvalungy,  vykreslují v obří váze z průhledného alabastru balet  pronásledování. Satyr chytá chlapce zepředu a točí  s ním dokola. Pohybují se trhavě jako ryby. Hoch  vypouští z úst stříbrný proud bublinek. Bílé sperma  tryská do zelené vody a líně se vznáší kolem proplétajících se těl.

Černoch něžně zvedá nádherného čínského  chlapce do hamaky. Dává si jeho nohy za hlavu  a sedá si. Zasouvá ocas do chlapcovy štíhlé a pevné zadnice. Houpe něžně hamakou sem a tam. Hoch  ječí, podivně vysoké kvílení nesnesitelné rozkoše.

Javánský tanečník ve zdobeném otáčivém křesle  teakového dřeva, zasazeném do lůžka z vápencových zadnic, si s rituálními pohyby stahuje na ocas amerického chlapce - rusé vlasy, jasně zelené oči.  Hoch sedí, nabodnut, a hledí na tanečníka, jenž se  vrhá v kruhových otočkách kupředu a zanechává  po sobě na sedadle něco tekutého. „Jééééééé!“ vřeští  chlapec a jeho sperma stříká tanečníkovi na hubenou  hruď. Jeden cákanec zasáhl koutek tanečníkových  úst. Chlapec mu ho otírá prstem a směje se: „Vole,  teda tomu říkám vejcuc!“

Dvě arabské ženy se zvířecími rysy stáhly malému  francouzskému chlapci trenýrky. Šoustají ho rudými  gumovými ocasy. Hoch vrčí, hryže, kope a kroutí se  v snách, zatímco se jeho ocas zdvihá a ejakuluje.

Hassanova tvář otéká, naběhlá krví. Rty mu  fialoví. Svléká si oblek z bankovek a vrhá se do  otevřeného sejfu, který se bezhlučně zavírá.

„Tady je Síň svobody, lidičky!“ ječí s falešným  texaským přízvukem. Má desetigalonový klobouk  a kovbojské boty, tančí Jig Rozpouštěčů a končí  groteskním kankánem na melodii „She Started a Heat  Wave“.

Páry, zapřažené do barokních postrojů s umělými křídly, kopulují ve vzduchu a vřískají jako straky. Artisté na visutých hrazdách stříkají do prostoru jediným jistým vzájemným dotekem.  Provazochodci kouří obratně jeden druhého, balancují riskantně na žerdích a židlích nakloněných  nad prázdnem. Teplý vítr přináší z mlžných hloubek  vůni řeky a džungle.

Chlapci se po stovkách propadají střechou, mrskají sebou na koncích lan a kopou okolo sebe. Hoši visí v různých úrovních, někteří těsně pod stropem,  jiní ani ne deset centimetrů nad podlahou. Nádherní chlapci z Bali a Malajsie, mexičtí Indiáni s nelítostnými a nevinnými tvářemi a s jasně rudými dásněmi.  Černoši (pozlacené prsty, nehty a ochlupení), Japonci,  hladcí a bíli jako porcelán, benátští mladíci s vlasy jako od Tiziana, Američané s blonďatými nebo černými  kudrnami, které jim padají do čela (hosté jim je něžně odhrnují zpátky), podmračení blonďatí Poláci se  zvířecíma hnědýma očima, arabští a španělští chlapci  z ulice, rakouští hoši, růžoví a jemní, s nepatrným stínem světlého ochlupení, jízliví němečtí výrostci s jasně modrýma očima křičí „Heil Hitler!“, když se pod  nimi otvírají padací dveře. Sollubové serou a kňučí.

Mr. Prachy Vulgáro žvýká nechutně a oplzle  havana, rozvalený na floridské pláži a obklopený  samolibě se šklebícími blond'áčky, které všechny  zneužívá:

„Tenhle maník má teda Lataha, co si ho dovez  z Indočíny. Počítá totiž, že Lataha oběsí a pošle  svejm přátelům televizní šot k Vánocum. Tak si teda  pořídí dva špagáty - jeden pofírovanej tak, aby se  vytáhnul, a ten druhej teda jako ten pravej. Ale ten  Latah s nim byl na kordy, a tak se teda oblíknul jako Mikuláš a pořádně s nim zatočil. Začalo svítat.  Ten chlapík si navlík jeden špagát, a Latah, jak už to Latahové dělaj, si teda navlík ten druhej. A když  se propadlo otevřelo, chlapík se oběsil doopravdy  a Latah tam zvostal se švindl vytahovací gumovou mašlí. No, a ten Latah pak napodobil každý jeho  škubnutí a křeč. Vytek třikrát.

Pěkně mazanej mladej Latah, prostě si dal  majzla. Nechám ho asi makat v jedný svý fabrice  jako expedienta.“

 

Aztéčtí kněží svlékají z Nahého mladíka roucho  z modrého peří. Přehýbají ho zády přes vápencový oltář, přes hlavu mu nasazují křišťálovou lebku a obě  hemisféry upevňují vpředu i vzadu křišťálovými  šrouby. Přes lebku se valí vodopád a láme hochovi  vaz. Ejakuluje v duze proti vycházejícímu slunci.

Vzduch vyplňuje ostré bílkovinné aroma semene. Hosté přejíždějí rukama po škubajících se  chlapcích, kouří jim ocasy a věší se jim na záda jako  vampýři.

Nazí ochránci přináší železné plíce, plné paralyzovaných mladíků.

Slepí hoši tápou z obrovských koláčů, zchátrali  a zdegenerovaní schizofrenici se vymršťují z gumové kundy, z černé tůně vstávají chlapci se strašlivou kožní chorobou (líné ryby oťukávají žlutá lejna  na hladině).

Muž s bílou vázankou ve frakové košili, až na  černé podvazky od pasu dolů nahý, hovoří uhlazeným tónem se Včelí královnou. (Včelí královny  jsou staré ženy, které se obklopují teplouši, aby  tak vytvořily „roj“. Je to poněkud podivný mexický  zvyk.)

„Ale kde je to sousoší?“ Mluví pouze jedna strana  obličeje, druhou zmítá Mučení milionů zrcadel. Divoce masturbuje. Včelí královna o ničem neví a pokračuje v rozhovoru.

Pohovky, křesla i celá podlaha se začínají chvět  a vytřásají hosty, až se z nich stávají rozmazaní šedí  duchové, ječící v agonii ocasů.

Dva chlapci si honí pod železničním mostem  ocasy. Vlak prochvívá jejich těly, ejakuluje je a mizí  se vzdáleným hvizdem. Žáby kvákají. Chlapci si  smývají semeno z hubených hnědých pupků.

Kupé: Dva mladí feťáci s absťákem na cestě do  Lexingtonu ze sebe rvou kalhoty v křečích chtíče. Jeden z nich si potírá ocas mýdlem a vráží ho  druhému do zadku jako vývrtku. „Jéééééééééžiš!“  Oba okamžitě ejakulují a vstávají. Oddalují se od  sebe a natahují si kalhoty.

„Starej doktůrek v Marshallu píše tinkturu a olivový olej.“

„Hemeráky přestárlý matky, má je celý obnažený, krvácí a vříská po syrový Černý sračce, teda  jako Černým haši... Doktore, ksakru, představte  si, že by to byla vaše máma, olepená špitálskejma  vyluhovadlama, a odporně by celá všade smrděla...  Tak mámo, kdy už se ti ksakru ta pánev rozloží, už  se mi teda parádně ekluješ.“

„Tak už dost, napište mu ten recept.“

Vlak se dál prodírá neony ozářenou mlhavou  červnovou nocí.

Obrázky mužů a žen, chlapců a dívek, zvířat,  ryb i ptáků, kopulační rytmus světa proplouvá  místností, ohromný modrý příliv života. Vibrující  bezhlasý bzukot hlubokého pralesa - náhlé ticho  měst, když feták natahuje ruku po droze. Chvíle  znehybnění a zázraku. Dokonce i těm, co dojíždějí  z předměstí se vzrušením ucpou cholesterolové  spoje, hučí a touží po styku.

Hassan vříská: „To je tvoje dí1o, A. J.! Zkazil jsi  mi celý večírek!“

A. J. na něj hledí, tvář nepřístupnou jako vápenec: „Jdi do prdele, ty rozpouštěcí hnědá tlamo.“

Horda chtíčem šílených Američanek vniká dovnitř. Mokvající kundy, z farmy i z výletního  ranče pro kovbojíčky, z bordelu, z fabriky, z venkovského klubu, z kůlny i předměstí, z motelu, jachty a koktejlového baru, ze sebe svlékají jezdecké obleky, lyžařské kombinézy, večerní šaty,  džíny, odpolední šaty, šaty z kartounu, plavky  a kimona. Ječí a řvou, vyjí a sápou se na hosty jako hárající čubky posedlé vzteklinou. Zahryzávají se  do oběšených chlapců a ječí: „Ty buzíku jeden! Ty  bastarde! Mrdej mě! Mrdej mě! Mrdej mě!“ Hosté se  dávají s jekotem na útěk, kličkují mezi oběšenými  hochy a převrhují železné plíce.

A. J.: „Přivolejte mé Švýcary, proklatě! Ochraňte  mě před těma čubkama!“

Mr. Hyslop, sekretář A. J., vzhlíží od svého komiksu: „Švýcaři se už přece rozpustili.“  (Rozpouštění znamená v tomto případě štěpení bílkovin a rozložení na kapalinu, jež je pak absorbována jinou protoplazmickou bytostí. Hassan,  nechvalně známý rozpouštěč, z toho měl v tomto  případě zřejmě profit.)

A. J.: „Ulejvácký hulibrkové! Co si má člověk  bez Švýcarů počít? Vážení pánové, stojíme zády  ke zdi. V sázce jsou naše vlastní ocasy. Stůjte při mě, ať nemohou vtrhnout na palubu, Mr. Hyslop,  a rozdejte mužům palné zbraně.“

J. tasí námořnickou šavli a začíná dekapitovat  americká děvčata. Bujaře si přitom zpívá:

 

 

Mr. Hyslop, otráveně a rezignovaně: „Ach, božíčku!  Už v tom zase jede.“ Mává apaticky pirátskou vlajkou.

A. J., obkličen, bojuje proti zdrcující přesile. Zaklání hlavu a vydává ze sebe prasečí kvik. Do místnosti se okamžitě vhrne tisíc rujných Eskymáků,  chrochtají a řičí, opuchlé tváře, žhavé rudé oči,  fialové rty, a vrhají se na Američanky.

(Eskymáci mají rujné období, v němž se kmeny  během krátkého léta setkávají a oddávají se orgiím.  Obličeje jim přitom otečou a rty zfialoví.)

Tatík s doutníkem půl metru dlouhým proráží  hlavou zeď: „Co to tady proboha máte za zvěřinec?“

Hassan lomí rukama: „Bordel! Hnusnej bordel  a mrdník! Při Alláhovi, něco tak strašně nechutnýho  sem ještě nikdá neviděl!“

Prudce se obrací na A. J., který sedí na lodním  kufru, na rameni papouška, přes jedno oko pásku  a nasává z korbele rum. Velkým mosazným dalekohledem bedlivě pozoruje obzor.

Hassan: „Ty mizerná faktualistická děvko! Zmiz  a do mé kraválny už mi nikdy ani nepáchni!“[3]