V noci jsem snil, že jsem motýlem

Vydání románu Na cestě v roce 1957 se většinou pokládá za neoficiální manifest proklamující vznik hnutí beatniků, jež se sice počalo formovat již v poválečných letech, ale teprve tímto dílem Jacka Kerouaca se myšlenky beatniků poprvé stýkají se širokou veřejností tak, že krátce poté se tzv. Beatnická generace stala modlou ale i komerčním artiklem nejširší veřejnosti, což ostatně trvá dodnes.

Avšak filozofie beatniků není jen v použití nespisovného či dokonce vulgárního jazyka a v bytí v opozici zejména vůči generaci vlastních rodičů, jak by se mohlo ze zástupu statisíců literárních napodobovatelů zdát, ale zejména v bezprostředním prožitku a svobodě. Tolik vyzdvihovaná témata drog, alkoholu a nevázaného sexu, pak nejsou beatnickým mottem, ale doprovodným jevem, protože američtí beatnici povstali z nižších sociálních vrstev, kde drogy nejsou revoltou ale denní realitou, což ostatně navozuje paralelu se vznikem hnutí punk okolo skupiny Sex Pistols v Evropě na konci 70. let.

A v souladu i se skutečným pochopením beatniků Kerouacův román Na cestě nastudovalo Divadlo v 7 a půl do dramatické podoby, která nejen velmi zdařile vystihuje atmosféru, jež v beatnické komunitě panovala, ale činí tak na skvělé umělecké úrovni s dostatkem inteligence i nadhledu pro vlastní interpretaci, s mimořádnými hereckými výkony, s výbornou režií a scénickou koncepcí, což je dále umocněno skvělým jazzovým kvartetem.

Dramatizace samotná nijak neuhýbá od původní literární předlohy, jen jsou vypuštěny scény road-movie a zdůrazněny společné podniky Sala (Jack Kerouac), Deaena Moriartyho (Neal Cassady), Carlo Markse (Allen Ginsberg), Bulla Leeho (William Burroughs) a Marylou, jež byly svými hereckými představiteli zcela excelentně zahrány tak, že si již Jacka Kerouaca představit jinak než s podobou Dalibora Přecechtěla, Neala Cassadyho jako Luboše Veselého a Allena Ginsberga jako Jiřího Vyorálka. Nespoutaná, odvážná a uhrančivě krásná Bára Milotová pak hře dala zcela jiné dimenze tak, že se celé představení točilo kolem její role.

Lze tedy jen litovat, že se kola osudu jednoho z nejlepších brněnských představení Na cestě navždy uzavřela. To, že se nejedná jen o lítost z mé strany dokazuje i jeho vysoká návštěvnost, na tento typ představení přec jen neobvyklá, což je jednoznačně, zejména pro diváky, věčná škoda.