V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ženy mají své sny. A téměř každá žena sní o tom stát se baletkou, vznášet se a zatančit umírající labuť.

A pět žen s tímto snem se pravidelně schází v jednom sklepě, do kterého crčí ze stropu voda, aby si jej zde naplnily a jejich život, ve kterém hrály úlohy postřelených kachen, dostal alespoň na chvíli vznešenou příchuť bělostně krásné umírající labutě. Tyto ženy jdou napříč všemi kategoriemi a věkovými skupinami a krom lásky k baletu je spojuje nenávist ke svému neforemnímu tělu, jež je tak odlišné od krásné labutí šíje, pomluvy, zášť a závist tak, že jejich primadona, bývalá baletní hvězda, jež dosud stále žije ze svých 10 minut slávy po premiéře s umírající labutí, má co dělat, aby těchto pět žen nejen ukočírovala, ale naučila je prožívat krásu a ladnost svého těla bez zbytečných kritických pohledů do zrcadla, ve kterém svými zmoklými křídly máchá pět kropenatých slepic.

Představení zinscenované dle námětu dánské autorky A. Saalbachové se celé nese na vlnách sebeironie a antifeminismu. Je obdivuhodné s jakou graciézností si vystupující herečky dovedou dělat samy ze sebe srandu, před divákem rozehrávají své úzkostlivě skrývané vnady tak, že ve mně narůstá pocit, že četné osazenstvo starších ženských ročníků, které v jevišti dominovalo, se ani tak nepřišlo pobavit či hledat umělecké zážitky, jako se přesvědčit, že na tom nejsou až tak špatně. A je rovněž podivuhodné, jak moc Baletky s ženskými divačkami rezonovaly - během představení velmi často zaznívaly tlumené hanlivé poznámky, bezcitný smích a nijak neskrývaná ukojenost závisti a zášti.