V noci jsem snil, že jsem motýlem

S tímto odkazem na dialektiku Hérakleita z Efesu se Vladimír Morávek jakožto divadelní principál divadla Husa na provázku a iniciátor jejího znovuzrození do šlépějí nejslavnější Provázkovské éry 70. a 80. let, sám chopil režijního žezla představení s přídechem legendárnosti - Balady pro banditu.

Chtělo by se říci, proč tolik humbuku, když u nás byla Balada v uplynulých letech zinscenována mnoha dalšími, takřka nespočetnými, divadelními soubory? - Nová stará Balada se měla stát veřejnou deklarací změn v koncepci a potažmo i repertoáru směrem k oné nové staré Huse. Morávkova jistě heroická snaha však zůstala tak na půli cesty, ba s jistou nadsázkou by se Balada pro banditu v Morávkově podání dala charakterizovat jako variace na téma divácky proslulého představení, jež se v Brně prostě nemohlo nesejít s obrovským diváckým ohlasem, s přídechem komerčního muzikálu, ve kterém si Morávek jako režisér své jméno vydobyl v Excaliburu v divadle Ta Fantastika. To vše střiženo hudebním posunem od původní trampské tóniny do v současnosti veleoblíbené polohy tzv. world music - tedy do variace na rock střiženým s violoncellem a houslemi (kvintonem).

Rovněž se zdá, že se Vladimír Morávek začíná tak trochu opakovat, ne-li vykrádat sám sebe. Rozhodně však ony pro Morávka charakteristické civilní vstupy herců již překročily hranici komičnosti směrem k holé trapnosti, což v případě Jiřího Jelínka: Bratrů Karamazových a Balady pro banditu platí dvojnásob. Donekonečna asi též nelze opakovat to, co bylo do mrtě vyrýžováno v Dostojevského tetralogii a byť zasekávání seker do podlahy působí dramaticky, dobrá hra se více odvíjí od původního nápadu.

Morávkovi ale nelze vytknout, že by pro úspěch a reinkarnaci hry, neudělal opravdu vše: počínaje hudebním oživením hry Petrem Hromádkou, který původní trampské melodie Miloše Štědroně, převedl do dynamického hudebního stylu evropské world music, stylem ne nepodobné té, co předvádí Čechomor; přes maximálně účinnou scénu se dvěma protilehlými hledišti i děním mezi řadami diváků; dopsáním dalších slok k nejchytlavějším písním Zabili, zabili a Nepovídej milá mamince Milanem Uhdem; až po sugestivní absenci kulis či ohořelé dřevěné havrany visící ze stropu, tak že by se hra mohla vskutku podařit, nebýt riskantní sázky v obsazení hlavních rolí - Evy Vrbkové jako Eržiky, a Jana Zadražila v roli Nikoly.

A herecké obsazení Morávek opravdu podcenil, protože to, co činí Baladu pro banditu neopakovatelnou legendou, nejsou, ačkoliv je proklamován opak, kýčovité nápěvy Miloše Štědroně či prostoduché libreto v podání Milana Uhdeho, ale herecké obsazení, kdy legendární Ivu Bittovou, Miroslava Donutila, Bolka Polívku či Jiřího Pechu nelze prostým mávnutím proutku nahradit Janem Zadražilem, který i v nejlepších okamžicích nikdy nepřekročí své možnosti řadového muzikálového herce, či Evou Vrbkovou, která sice dala veškerý svůj um do čistého zpěvu, ale přec jen na roli šestnáctileté Eržiky již překročila svůj časový horizont (čistě pro srovnání Iva Bittová v představení excelovala jako osmnáctiletá) a je to znát. Mnohé sice zachraňují Jiří Vyorálek jako Krčmář Mageri, Petr Jeništa jako Derbak či Radim Fiala jako Velitel strážníků, nicméně kdyby hlavní role byly svěřeny například Gabriele Vermelho, jež sice v Baladě dělá křoví, avšak právě na její osobě, potažmo její hře na kvinton celá hra stojí - ostatně právě za toto „křoví“ byla oceněna cenou Alfréda Radoka v kategorii Talent roku, a například takovému Dušanovi Vitázkovi (předloňský absolvent muzikálového herectví JAMU, v současnosti člen souboru Městského divadla), hra by byla asi o zcela jiných kvalitách.

Ano, πάντα ῥεῖ a Morávek, a Husa na provázku, do stejné řeky nevstoupili a byť nelze současné Baladě pro banditu upřít druhé nejlepší nastudování hry v její třicetileté historii, být druhý někdy znamená být i poslední.