V noci jsem snil, že jsem motýlem

Divadlo Husa na provázku se po poněkud bezvýrazném několikaletém období odhodlala k projektu Sto roků kobry, ve kterém v období dvou let zdramatizuje čtyři klíčová díla Fjodora Michajloviče Dostojevského: Zločin a trest, Idiot, Běsi a Bratři Karamazovi. Fakt, že je Dostojevského dílo vrcholem novodobé lidské éry a jeho podstata i vliv zdaleka přesahují hranice literatury, ale sahají až k nejvyšším cílům filozofie, není zapotřebí nijak dál rozebírat. Před jeho interprety tedy stojí nesnadný úkol dílo dramatizovat tak, aby divák nejen pochopil dostojevského poselství, ale i s jeho myšlenkami rezonoval obdobně jako při čtení originálu, a na straně druhé se vyvaroval patosu či dokonce kýče, jak tomu u dramatiků s nedostatečným talentem i absencí duchovních výšin nezřídka bývá.

Avšak již v první části, Raskolnikov - jeho zločin a jeho trest, dramatik Luboš Balák a režisér Vladimír Morávek dokázali divákovi nejen ono poselství předat ve srozumitelné divadelní formě, ale dokonce mu jej dát kapačkami do jeho žil tak, že divák již po několika minutách ztratil dojem, že sedí v hledišti, ale sugestivní prázdná nažloutlá scéna, hudba mrazící v morku kostí, struhující herecké výkony na schizofrenní hranici absolutního ztotožnění se s postavou, důraz na dynamičnost a vizuálnost představení, to vše diváka zcela pohltí a Raskolnikov má více než k divadlu blíže k opiovému dýchánku.

Považoval-li jsem za určitý divadelní vrchol Shakespearova Krále Leara s Janem Třískou, měním své mínění a Leara přeřazuji do druhé ligy, byť byl Třískův výkon na stejné úrovni jako výkony herců Husy na provázku. Považoval-li jsem filmy Davida Lynche za určitý vizuální vrchol, přeřazuji je opět do druhé výkonnostní kategorie. Bylo-li pro mne hudebním vrcholem představení studia Marta Koně k nezkrocení s písněmi Vladimíra Vysockého, byla dramatická hudba Petra Hromádky stejně vystihující a dokreslující.

Celkovou atmosféru lze nejlépe charakterizovat jako těžiště mezi expresionismem, surealismem, vrcholným divadlem, peklem a lidským životem, ale nejblíže je asi přirovnání poslední, protože jak herci tak diváci jsou zcela napnuti na struně mezi kolébkou a rakví, Zločin a trest pak není duševním dramatem Raskolnikova, ale každého z nás, tady a teď.

V hlavní roli Raskolnikova se zaskvěl strhujícím výkonem Petr Jeništa, jež geniálně ztvárnil katarzi sebevědomého a bezohledného člověka k lidské trosce, šílenci a člověka, který si vlivem svého okolí i zatracovaného svědomí počíná uvědomovat hrůznost svého zločinu. Ale váha představení byla díky geniální choreografii i vizuálních hrátek rozložena mezi jednotlivé herce zcela rovnoměrně a strhující výkony tak podali všichni herci bez jediné výjimky. Přesto však vypichuji skvělé výkony bezohledného opilce Pavla Zatloukala (Marmeladov), obětavé Gabriely Ježkové (prostitutka Soňa), uhranující Simonu Pekovou s přechody od mateřství k lidské bestii (lichvářka Alena Ivanovna), expresivní Evu Vrbkovou (Lizaveta, sestra lichvářky), krásnou a pokornou Kateřinu Šudákovou (Duňa, sestra Raskolnikova), hysterickou Ivanu Hloužkovou (Kateřina Ivanovna Marmeladová) ale i Radima Fialu, Luboše Veselého, Tomáše Sýkoru a Alenu Ambrovou.

Avšak největší pochvalu si zaslouží Vladimír Morávek, jež svou režijní koncepcí, ve které se kloubí genialita, ale i pedantství a preciznost na celek stejně jak nejmenší detaily s každodenními osmihodinovými zkouškami, dal nejen Huse na provázku ale i celému brněnskému ale i českému divadlu zcela nový impuls.