V noci jsem snil, že jsem motýlem

…tam je akumulován lidský hovor, který jsem já vždycky miloval a miluju dodnes, takže dá se říct, že prostě ten proud toho mého hovoru a mého psaní úzce souvisí s hospodou, restauracema, ale vždycky tedy spíš s hospodou. Mí přátelé byli vždycky pinglové, a jsou i dodnes. Moje žena, kterou jsem poznal, moje žena, které říkali Pipsi, tak tu jsem poznal, když byla zaměstnána jako pokladní v hotelu Paříž. Chodíval jsem jí naproti, seděla tam v té kuchyni a všechno co teklo z kuchyně, tak prošlo pokladnou jí, teda skrz její ruce. Přicházela domů, vzali jsme se, žili jsme spolu pětadvacet let, žena byla nejdřív v hotelu Paříž a potom prodávala kuřata na rohu Jindřišské a Panské ulice, v grilu hotelu Palace, takže já byl neustále ve styku s povědomím, který je napnuto mezi obyčejnou hospodou a restaurací a pochopitelně tam, aniž bych chtěl, vždycky jsem se umazal tím, co bylo vyprávěno. Můj velký přítel byl pan Vaništa, ten měl hospodu, ale vyučil se v hotelu Paříž a tak vlastně já od jinošskejch let, kdy jsem chodil do těch nymburskejch hospod až do těch libeňskejch hospod a i potom za ženou do restaurací a potom i do pražskejch hospod, to jest k Tygrovi, ke Kocourovi, k Pinkasům a tak dále, tak za ten řetěz let jsem získal takovejch story, takovejch událostí, takovejch podrobností, že jednou, když jsem šel na pivo do Sadský, to je takový městečko a tam byl hotýlek Modrá hvězda, tak v tý Modrý hvězdě ten, kdo tam byl jako vedoucí, řekl, abychom teď to stáhli a budeme si tak chvilku vyprávět, tak začal vyprávět o tom, jak začínal on. A on začínal jako pikolík, kterej prodával ty párky na nádraží v Čáslavi no a já jsem přijel v noci domů, druhej den tato drobná událost, to je jako když ťuknete do čínský vázy, ta prasklina oběhne a celý se to rozlomí, stačí jen ťuknout, čili toto ťuknutí u té Modré hvězdy, druhej den jsem sedl ke stroji, nastrčil jsem to tam, začal jsem psát a tak jak jsem napsal.

Těch prvních deset stránek, tak ty neustále přivolávaly další a další asociace, zas musela k tomu bejt jistá drzost a hlavně záliba v mystifikaci, psal jsem dlouho a protože nikdo ke mně nepřišel, tak jsem psal osmnáct dní a za osmnáct dní to bylo hotovo, pak stačí vzít nůžky a takhle to rozstříhat a sestavit, protože jsem se učil jak snadno a lehce se píše scénář, no a tak vznikl Anglický král. Návod je to velice jednoduchý. Musíte mít prostě obrovskou zásobu těch story, abyste potom je nějak sjednotil a uvedl na společného jmenovatele díky fikci, že ty nehoráznosti, které říkáte, mají smysl a že jsou schopny vytvořit něco, čemu se říká literatura.[1]

Obsazení:

J.Kolařík, V.Hauser, J.Pecha, K.Šudáková, I.Hloužková, D.Kaplanová, J.Leflík nebo J. Zrzavý, P.Oslzlý, R.Slovák, V. Svoboda, I.Urbánek, E.Vidlařová nebo T.Sýkora a A. Ambrová, P.Zatloukal, I.Žáčková / G.Ježková

Námět: Bohumil Hrabal

Scénář: Petr Oslzlý a Ivo Krobot

Režie: Ivo Krobot

Scéna: Dušan Ždímal

Kostýmy: Alice Lašková

Hudba: Jiří Bulis

Premiéra: 30. dubna 1985, Divadlo Husa na provázku, Brno (tou dobou divadlo Na provázku)