V noci jsem snil, že jsem motýlem

Nejvýznamnější český dramatik 2. poloviny 20. století a hned po Karlu Čapkovi nejvýznamnější český dramatik vůbec, Václav Havel, působil jako kulisák v Divadle ABC, jako režijní asistent Alfréda Radoka v Městských divadlech pražských ale zejména je spjat s jedním z nejmenších, počítáno co do počtu sedadel i velikosti souboru, a současně i jedním z největších, co do svého uměleckého vlivu, historie i renomé, pražských divadel - Divadle Na zábradlí. V roce 1960 zde na pozvání Ivana Vyskočila začínal jako kulisák, po absolutoriu DAMU pak jako dramaturg. V prosinci roku 1963 zde bylo uvedeno Havlovo vůbec první drama Zahradní slavnost, v červenci roku 1965 Vyrozumění a v dubnu roku 1968 Ztížená možnost soustředění. Vedle režiséra Jana Grossmanna tak Václav Havel byl tou nejvýznamnější osobností divadla Na zábradlí, jež v 60. letech tvořilo absolutní divadelní špičku celého evropského divadla.

Po roce 1989 se Václav Havel z pochopitelných důvodů již do divadla nevrátil jako člen souboru, ale byl zde nejen častým divákem, ba byla mu udělena funkce „čestného jevištního technika“ a bývalá osvětlovací kabina proň byla přetvořena v „prezidentskou lóži“.

Havel se měl zúčastnit i zkoušek své hry Asanace, z čehož nakonec sešlo z důvodu zhoršujícího se zdravotního stavu a nakonec se ani nedožil premiéry, která se odehrála necelý měsíc po jeho úmrtí.

Hru Asanace Havel dokončil v říjnu roku 1987, ale své premiéry se dočkala až v listopadu roku 1989 v Curychu, české premiéry pak v březnu roku 1990 v Realistickém divadle v Praze. Asanace rozhodně nepatří k Havlovým nejčastěji uváděným hrám a to přesto, že rozhodně za uplynulých pětadvacet let neztratila nic ze své aktuálnosti. Její uvedení na prknech divadla Na zábradlí tedy patřilo mezi dlouho očekávané divadelní události jejíž o to více narostl po Havlově odchodu.

Režie inscenace se ujal hostující režisér David Czesany, který proslul zejména jako umělecký šéf Činoherního studia v Ústí nad Labem, jež pozdvihl mezi nejlepší česká divadla. Do hlavních rolí pak Czesany v hlavních rolích vsadil na hlavní hvězdy divadla Na zábradlí v čele s Jiřím Ornestem v roli hlavního projektanta Zdeňka Bergmana, Kristinou Maděričovou v roli architekty a Bergmanovy manželky Luisy, Igorem Chmelou v roli architekta Kuzmy Plechanova. V libretu hry Czesany nedělal žádné výraznější úpravy oproti Havlově původnímu textu a inscenace jednoznačně patří mezi ta nejlepší nastudování Havlových her minimálně za poslední desetiletí a neplánovaně tak tomuto nedávno zesnulému dramatikovi tvoří vynikající poctu.

Skupina architektů je povolána do nejmenovaného malebného městečka se středověkým hradem a podhradím, které je naplánováno k asanaci - tj. má být kompletně zbourána historická zástavba a nahrazena sídlištěm s panelovými domy pro 2.000 obyvatel. Celkem rutinní úkol se však změní poté, co hlavnímu architektovi předají 2 zástupci petici pro zachování historického centra, kterou podepsalo 216 občanů. Petice je sice co do významu více než symbolická a hlavní architekt je pouhou loutkou bez většího vlivu, přesto jsou oba zástupci zavřeni do hladomorny. To mezi architekty vyvolá rozbroje a rozdělí je do nesmiřitelných táborů mladých idealistů a starých pragmatiků, ale i těch doposud nezaprodaných a těch zaprodaných a zlomených, jež již zcela rezignovali na estetickou úlohu své práce.

Jednoho dne se však mezi architekty objeví nový inspektor (Ladislav Hampl), jenž ohlásí, že asanace je zrušena a hlavním aspektem se nyní stává tvůrčí svoboda. To mezi architekty vyvolá bezměrné nadšení s nezřízenou oslavou a následnou ranní kocovinou, když je do funkce dosazen nový inspektor (Miloslav Mejzlík), jež ruší proklamace o tvůrčí svobod a nařizuje pokračovat v projektu asanace.

Hlavním tématem asanace je alegorie na politicko-společenské změny s plánovanými pětiletkami, náhlým uvolněním kolem Pražského jara v roce 1968 a posléze opět náhlým utažení opratí po srpnu 1968 s následným nástupem normalizace. Vedle toho hra obsahuje mnoho vedlejších linií založených na charakteru jednotlivých postav, kterým dominují cynické dialogy Zdeňka Bergmana a jeho manželky Luisy, ale i hádky mezi idealistickými a pragmatickými členy architektonického týmu.