V noci jsem snil, že jsem motýlem

Koncem června 2013 skončila v divadle Na zábradlí nejenom divadelní sezóna, ale také dvě desetiletí dlouhá éra ředitelky Doubravky Svobodové, kdy se na místě uměleckého šéfa vystřídali nejpřednější osobnosti českého divadla Petr Lébl a J. A. Pitínský, ale i další osobnosti v čele s režisérem Jiřím Pokorným, hercem a režisérem Jiřím Ornestem, dramaturgyní Ivanou Slámovou a v posledních třech sezónách i uměleckým vedoucím Davidem Czesanym. Ale přes poměrně časté střídání vedoucích osobností si divadlo Na zábradlí uchovalo svou specifickou atmosféru a jednoznačně patřilo mezi nejpřednější české divadelní scény. Přesto divadlo postrádalo dlouhodobější koncepci, kdy jednotlivá představení z posledních let působila nahodile bez zařazení se do vyššího celku. A proto výběr nového uměleckého vedení v čele s ředitelem, uměleckým vedoucím, hlavním režisérem ale i s tím spojenou obměnou herců, byla sledována se zvýšeným zájmem a konečná sázka nakonec padla na ansámbl brněnské Reduty, vedlejší to scény kvalitativně velmi chabého Národního divadla v Brně, kdy však zejména trio ředitel Petr Štědroň, dramaturgyně Dora Viceníková a hlavní režisér Jan Mikulášek v průběhu několika let vydupalo z této původně velmi okrajové a provinční scény nejprogresivnějších scén u nás, což bylo odbornou veřejností kvitováno se souhlasem i zvědavostí, jak se dokáží poprat na nejpřednější pražské scéně, kdy vynikat v Brně zdaleka neznamená ani průměrnou kvalitu v Praze.

A minimálně v úvodu aktuální sezóny 2013-2014 vsadilo vedoucí duo Štědroň a Viceníková na recyklaci inscenací, jež byly původně nastudovány pro brněnskou Redutu. - V podstatě beze změn a jen s menšími obměnami herců ve vedlejších rolích tak byly v rychlém sledu uvedeny inscenace Kabaret Kafka, Anna Karenina, Nenápadný půvab buržoazie, Korespondence V+W, Zlatá šedesátá či Europeana. Současně do hereckého souboru divadla Na zábradlí přišel klíčový herec z Reduty a to Jiří Vyorálek a společně s ním i další herci, kteří byli do minulé sezóny v hlavním angažmá v dalším brněnském divadle Husa na provázku a to Petrem Jeništou a Anežkou Kubátovou.

V inscenaci Anna Karenina tak oproti inscenaci brněnské, jež je pro zajímavost stále v repertoáru Reduty a klíčoví herci v hlavních rolích, Tereza Vilišová jako Anna Karenina a Jiří Vyorálek jako Vronský, představení hrají paralelně jak v Praze tak v Brně, tak nedostála žádných výrazných změn, kdy zůstala režie, herci, scéna i kostýmy a představení tak možná působí jako zájezdové divadlo, protože scéna i tradiční obecenstvo divadla Na zábradlí je stavěno na jinou koncepci a jiný typ představení a Anna Karenina tak na ní působí příliš cizorodým dojmem a je příliš znát, že zde nevznikala, byla přezkušována v příliš rychlém tempu tak, že představení v mnoha okamžicích působí zcela prázdným dojmem.

To co chybí v určitém přirozeném zažití daném několika měsíčním zkoušením a hledáním pravé polohy představení tak herci nahrazují až příliš nuceným nasazením, částečným přehráváním ba křečovitostí. Nejvíce to pak doslova vadilo u Gabriely Mikulkové v roli Anny Kareniny, které jak napovídají její jiné role, například role Zdeničky Korespondence V+W, svědčí zcela jiná herecká poloha, než před divákem předstírat rvaní emocí za každou cenu.

Velkým zklamáním pro mne osobně pak byl výkon mých dlouhodobě oblíbených herců jak z Reduty tak z divadla Husa na provázku a to Jiřího Vyorálka a Petra Jeništy, kdy zvláště Vyorálkovi asi chyběl jeho brněnský souputník, s kterým vytvořil takřka nerozlučnou dvojici a to Václav Vašák.