V noci jsem snil, že jsem motýlem

Mělo-li se představení Dobrý bůh z Manhattanu, které svou premiérou v září otevírá celou divadelní sezónu absolventského ročníku divadelní fakulty JAMU v Brně, stát pomyslným šperkem, jež by svou nabroušeností a leskem dokázalo strhnout diváka tak, aby se věrně vracel na místo činu a oddaně zhlédl zbylých 7 premiér, pak výsledný dojem silně zaostal. Ba, nebýt faktu, že jsem inscenaci Dobrý bůh z Manhattanu shlédl až jako druhé v pořadí po mimořádně kvalitně nastudované Porutugálii, dost možná, že bych zůstal odrazen od všech dalších pokusů a letošní produkci Studia Marta zcela vynechal.

Režisérka představení, potažmo hlavní pedagožka absolventského ročníku činoherního herectví, Nika Brettschneiderová, vsadila na původně rozhlasovou hru rakouské autorky Ingeborg Bachmannové, které přes svůj vznik v roce 1958 zůstala zubem času nezlomena a je i dnes často inscenovaným námětem.

Nastudování v podání Studia Marta lze sice brát jako českou divadelní premiéru, lze se však domnívat, že režisérka hru velmi dobře zná vzhledem ke svým vídeňským „kořenům“ (se svým manželem Ludvíkem Kavínem zde v roce 1984 založili Brett Theater) a tedy výběr hry nebyl v žádném ohledu náhodný.

Co do překladu vyšla Nika Brettschneiderová společně s dramaturgičkou Janet Prokešovou z původní rozhlasové podoby v podání Jany Pecharové pro někdejší Československý rozhlas. A dramatické zpracování se zdá skutečně být až příliš věrné své původní rozhlasové formě tak, že originální existenciální podtext se změnil v nepříliš srozumitelnou frašku, kdy větší pozornost než vlastní obsah hry na sebe upoutala celková trapnost v čele s veverkami Billym a Frankie.