V noci jsem snil, že jsem motýlem

Román Fjodora Michajloviče Dostojevského Zločin a Trest jakožto jedno z nejzákladnějších děl světové literatury opakovaně vzbuzuje mnoho dalších interpretací a adaptací - jen těch filmových lze od první filmové verze z roku 1913 napočítat více než dvě desítky, televizní příspěvky v to nepočítaje (zdroj: filmová databáze imdb.com). Nicméně přes ohromující počet filmových reflexí (dle stejného zdroje vzniklo na základě Dostojevského díla k dnešnímu dni 182 filmových děl), nepatří adaptace Dostojevského díla k těm nejzdařilejším - za zmínku snad stojí jen americký velkofilm Bratři Karamazovi z roku 1958, český Návrat idiota z roku 1999 a stejnojmenná variace na Zločin a Trest v podání finského režiséra Aki Kaurismäkiho z roku 1983.

Román Fjodora Michajloviče Dostojevského Zločin a Trest jakožto jedno z nejzákladnějších děl světové literatury opakovaně vzbuzuje mnoho dalších interpretací a adaptací - jen těch filmových lze od první filmové verze z roku 1913 napočítat více než dvě desítky, televizní příspěvky v to nepočítaje (zdroj: filmová databáze imdb.com). Nicméně přes ohromující počet filmových reflexí (dle stejného zdroje vzniklo na základě Dostojevského díla k dnešnímu dni 182 filmových děl), nepatří adaptace Dostojevského díla k těm nejzdařilejším - za zmínku snad stojí jen americký velkofilm Bratři Karamazovi z roku 1958, český Návrat idiota z roku 1999 a stejnojmenná variace na Zločin a Trest v podání finského režiséra Aki Kaurismäkiho z roku 1983.

Aki Kaurismäki je pro většinu filmových fanoušků synonymem finského filmu jakožto celku. A řekne-li se film Zločin a Trest, potom si zase většina fanoušků z něch několika desítek filmových adaptací okamžitě asociuje právě stejnojmenný počin Aki Kaurismäkiho z roku 1983, jež byl nejen jeho filmovým debutem, ale současně byl i prvním filmem, který překročil hranice domovských finských kin.

Hned na počátku se asi vyrojí otázka, co vlastně z původního Dostojevského ve filmu zůstalo: děj je přemístěn z ruského Petrohradu v polovině 19. století do Helsinek na počátku 80. let 20. století, student Raskolnikov je transformována do postavy Anttiho Rahikainena, jež pracuje na řeznických jatkách, či původní letmotiv celého románu - racionálním rozumem nepotlačitelný pocit viny ze spáchaného zločinu, s trestem jakožto aktem vlastního očištění, je převeden do čistě cynické roviny, ve kterém je vina a trest pouhým aktem společenské odplaty. A tak odpověď na úvodní řečnickou otázku je nasnadě - nic nemůže víc zabít původní literární předlohu, než snaha o otrockou adaptaci, a naopak nejlepším způsobem, jak lze pojmout historický námět je, převést jej do současnosti, do jazyka a reálií, kterému rozumí jak autor tak divák. Film tedy s Dostojevského námětem sdílí jen odpověď na tu nejzákladnější otázku - co má spolu zločin a trest společného?

Kaurismäki je géniem v tom, jak dokáže pojmout svět lidí z naprostého dna společnosti, navíc společnosti, která je známa svým sociálním rovnostářstvím, ve které svět tak, jak jej začínáme rozlišovat i u nás, tedy svět snobsky superbohatých a svět odpudivě bezmajetných, prakticky neexistuje. Jeho snímky tak mají navenek depresivní ladění, ale Kaurismäki je géniem v tom, že své hrdiny z okraje společnosti dokáže ztvárnit jako hrdiny, jež dokáží bez váhání odpovědět na jednu z nejzákladnějších lidských otázek - jak žít? Toto téma pak k naprostého vrcholu Kaurismäki dovedl ve svém vůbec nejslavnějším filmu Muž bez minulosti z roku 2002.