V noci jsem snil, že jsem motýlem

Alfréd Radok je uznáván co by nejlepší a nejvýznamnější český divadelní režisér všech dob, který zejména díky věhlasu své Laterny Magiky, poprvé předvedené na bruselském Expu v roce 1958, prorazil i na světových divadelních scénách. Nicméně jeho filmové dílo, jež tvoří zejména trojice snímků Daleká cesta (1949), Divotvorný klobouk (1952) a Dědeček automobil (1956) zná více či méně jen úzký okruh filmových labužníků, protože zatímco Daleká cesta byla záhy po své premiéře 1. ledna 1950 stažena z kin a Divotvorný klobouk se pro změnu do kin nedostal vůbec. Další dvě desetileté naprostého mlčení kolem Alfréda Radoka pak vyvolala jeho emigrace po roce 1968, kdy se již nevrátil ze své režijní stáže ve Švédsku.

O českém filmu před nástupem tzv. české nové vlny, kdy do českého filmu vstoupila jména typu a velikosti Miloše Formana, Věry Chytilové, Jiřího Menzela či Jana Němce, toho nelze říct příliš mnoho dobrého. Naopak krom několika čestných výjimek typu Extáze Gustava Machatého z roku 1933 je právě Alfréd Radok na dlouhá léta jediným, kdo dokázal jak svou látkou, tak zejména zpracováním v duchu tehdejšího realismu, překročit teritorium českého písečku, byť pro sebe s výsledkem předznamenaným viz výše - mnoha tvůrčími omezeními a zákazy.

Téma holocaustu je v kontextu českých poměrů často filmově zpracovávanou tématikou - mimo Daleké cesty je to velmi křečovitý film Jiřího Weisse z roku 1960 Romeo, Julie a tma, Oscarem ověnčený Obchod na korze z roku 1965 či nejzdařilejší snímek Jana Hřebejka z roku 2000 Musíme si pomáhat. Radok však šel díky svému vlastnímu „nečistému“ původu zdaleka nejdále, ba oproti pozdějšímu posunu ve výkladu novodobých dějin se nevyhýbá ani kritice Čechů, ne-li jako spoluviníků, tak jako těch, kteří se ještě dříve než za internovanými Židy zapadli dveře vrhli jako supi na jejich majetek. A byť je tato linie rádoby zapomenutého českého antisemitismu vyvážena příkladem obětavosti lékaře Antonína Bureše, který si bez ohledu na svou kariéru a postavení vezme za ženu svou židovskou kolegyni Hanu Kaufmannovou, aby ji tak, byť neúspěšně, ochránil, před koncentračním a následně i vyhlazovacím táborem, je pochopitelné, že Radokův film prostě předešel svou dobu. Ba nelze si představit, že by podobný snímek mohl vzniknout i v tehdejším svobodném světě, protože takřka každý měl své máslo na hlavě a rok 1949 byl na vznik takovéhoto kriticky realistického snímku příliš předčasný.