V noci jsem snil, že jsem motýlem

Andrzej Wajda je hned po proslulém Krzysztofu Kieślowském světově nejnenormovanější polský filmový tvůrce všech dob, potažmo Tadeusz Borowski zase patří mezi nejpřekládanější polské autory tak, že o to nepochopitelnější jsou zcela mizerné kvality jejich spoluautorského snímku Krajina po bitvě z roku 1970.

Sice existuje nepsané pravidlo, že by spisovatel nikdy neměl psát o sobě, nicméně povídková předloha Tadeusze Borowského, který krom jiného prošel likvidačními koncentrační tábory v Auschwitz-Birkenau, Natzweiler-Dautmergen a Dachau i následnou roční internaci - tentokrát pod správou americké armády - v táboře pro osvobozené vězně z východního bloku, má v sobě velmi silný emocionální podtext ale i originální příběh tak, že by se mohlo zdát, že se podobný film, zvláště spolupracoval-li Borowski i na samotném scénáři, bude točit doslova sám.

Podařilo-li se však převést Borowského osobní příběh do podoby scénáře takřka bez zbytečného patosu, lze se jen dohadovat jak jej mohl tak zkušený filmový tvůrce, jakým Andrzej Wajda je, převést do stavu naprosté křeče, kdy se nepovedlo takřka nic. A to počínaje úvodní scénou z Dachau, kdy drtivá většina herců ztvárňujících vězně umírající hladem evidentně trpěla nadváhou. Přes křečovité herecké výkony, kdy se lze dohadovat, že nikdo z herců příliš netušil, co má vlastně hrát. Až po takřka amatérskou práci kameramana. V celkového dojmu se tak nelze zbavit dojmu, že film byl natáčen nejen bez jakékoliv přípravy ale zejména v minimalistickém časovém prostoru.