V noci jsem snil, že jsem motýlem

Andrzej Wajda je již od 2. poloviny 50. let vůdčí osobností polské kinematografie, kdy svými filmy spustil hned několik revolucí, které svým dopadem dalece přesáhly oblast uměleckého vyjádření. - Ve snímku Popel a démant zásadně přehodnotil standardní ideologický model komunistického protinacistického odboje ve 2. světové válce. Ještě významnějším počinem co do námětu, diskuzí, které následně rozpoutal, ale zejména co do vlivu na polskou kinematografii jako celek, byl jeho počin z roku 1976 Muž z mramoru, který inicioval vznik tzv. kina morálního neklidu. V neposlední řadě pak značný rozruch vzbudil jeho politicky motivovaný snímek z roku 2007 Katyň, jenž ač zdaleka nepatří mezi Wajdova nejzdařilejší díla, dostal se například i do české mainstreamové distribuce, kam obecně evropská kinematografie nemá takřka žádný přístup.

Muž z mramoru na osobě fiktivního stachanovského úderníka, jenž jednoho dne zmizel nejenom ze světla ramp, ale i ze světla jako takového, mapuje polský stalinismus v 1. polovině 50. let. Pozoruhodné jsou zcela rozdílné podmínky, které v době natočení snímku panovaly v české a polské kinematografii. - Muž z mramoru byl natočen v roce 1976, tedy v době, kdy u nás zuřila tvrdá normalizace s asanací problémových umělců do emigrace a českou kinematografii tak na dlouhá léta ovládl žánr nenáročné lidové komedie. A zatímco v sousedním Polsku byl Wajda i ze strany vládnoucí garnitury považován za poněkud kritického, přesto však všeobecně uznávaného umělce, Muž z mramoru opanoval polská kina a vyvolal hnutí kina morálního neklidu, divák český si na jeho premiéru musel čekat dalších patnáct roků. Což nesymbolizuje ani tak různou tvrdost komunistické diktatury, jako spíše různorodost národních povah, protože ony pány nahoře s cenzorskými nůžkami dělají právě zase jen lidé.

Přes mocenskou bezproblémovost výsledného filmu Wajda na scénáři pracoval již od konce 60. let a piloval výslednou formu tak, aby byl zcela inertní vůči stávající politické garnituře a současně nijak neslevoval ze své výpovědi. To se mu nakonec podařilo tím, že děj filmu položil do současnosti (tedy 70. let),kdy se Anežka, studentka režie filmové dokumentaristiky, rozhodla jako svou absolventskou práci natočit dokument o stachanovci Birkutovi. - Počátečním impulsem byla pro Anežku krátká zmínka jejího otce, jenž ji vyprávěl o atmosféře 50. let. Začala nejprve pátrat v národním muzeu, kde mramorová socha někdejšího stachanovce Birkuta ležela na zemi v zakázaném sklepním oddělení, či se jí podařilo nalézt v archivu několik soudobých týdeníků a propagandistických filmů a to včetně trestního soudu nad Birkutem ne nepodobného tomu, jaký u nás STB natáčela při procesu s následnou justiční vraždou Milady Horákové.

Snímek je tedy tvořen střídáním pasáží s energetickou a až buldočí Anežkou jež navzdory nesouhlasu a strachu svého vyučujícího postupně překonává všechny zavřené dveře a svůj námět nevzdává ani poté, co je oficiálně zamítnut jako absolventská práce. - Právě Krystyna Janda v roli Anežky, pro kterou byl Muž z mramoru její vůbec první filmovou příležitostí, dodává celému snímku autentickou a až sugestivní atmosféru, kdy přes poměrně dlouhou dva a půl hodiny trvající stopáž filmu s mnoha nudnými pasážemi, které napodobují někdejší propagandistické dokumenty, si divák z filmu odnáší Anežčinu ale i Birkutovu aureolu osobní statečnosti.