V noci jsem snil, že jsem motýlem

Typologie filmových snímků, jež ať již jako leitmotiv či v dějovém pozadí řeší problematiku tolerance sociálních i rasových minorit, je dnes takřka módní záležitostí navíc vygradovanou léty hlubokého mlčení přerušeném snad jen ojedinělou vlaštovkou à la Marian Petra Václava z roku 1996. Obecně se však nelze ubránit dojmu, že krom povrchnosti, zjednodušení a zejména patosu, jež tento obrat od ignorance k přehnanému dokazování „jací ti Češi jsou rasisti“ vzbuzuje, se jedná o pouhé výkřiky do prázdna. V tomto kontextu se film Dana Wlodarczyka Indián a sestřička nejen jeví jako zjevení z čistého nebe, ale současně pomáhá se české kinematografii konečně překlenout přes více než jednu dekádu hlubokou časovou propast, jež vznikla mezi objevem problematiky xenofobie s tautologií co Čech to rasista a pohledem z druhé strany břehu - tedy de facto položením otázky, jak ony minority vidí nás.

Základní kostra příběhu je inspirována dramatem Williama Shakespeara Romeo a Julie s tím, že rodiny Monteků a Kapuletů jsou nahrazeny dvěma ve své vlastní podstatě zcela nesmiřitelnými sociálními skupinami - většinovou společností bílých, jež za posledních několik staletí prakticky nezměnila svůj postoj k Rómské menšině, a přesně opačně převráceným zrcadlem v jakém Rómové vnímají bílé gadže. A i ten poslední dojem z možné sentimentálnosti tvůrci Indián a sestřička vymýtili vzájemným protikladem hlavních postav - Marie se jako Rómka plně asimilovala do většinové společnosti, vystudovala střední zdravotnickou školu a pracuje jako sestřička v nemocnici tak, že nebýt jiné barvy kůže a neexistoval by asi jediný důvod, proč by neměla být brána jako jedna z „našich“. Zatímco František, dělník pracující na pile se od většinové společnosti záměrně vyděluje svým zájmem o život severoamerických indiánů, ale i absencí obvyklých čistě materialistických tužeb tak, že je ostatními v nejlepším případě brán jako „divný“.

Autenticitě snímku velmi pomáhá jak dokumentaristická minulost režiséra Dana Wlodarczyka tak velmi dobrý výběr při obsazení neherců zvláště v rolích rodiny Marie, vesměs z členů známé hudební skupiny Gulo čar, ale i euroindiánských statistů, jež naopak výborně dokreslují atmosféru alternativního způsobu života v souladu s přírodou.

Vzhledem k absenci jakýchkoliv hereckých zkušeností většiny zúčastněných byl Indián a sestřička natáčen ruční kamerou tak, aby herci nebyli svazováni zbytečnými pravidly typu jak a kde mají stát, kudy jít či na kterém místě se otočit, což sice dává filmu velkou vzdušnost a hodnověrnost, kdy herci v podstatě hráli sami sebe. Nepochopil-li však divák o čem skutečně Indián a sestřička je, bude právě pro kvalitu kamery, dodejme, že vzhledem k nastíněným podmínkám, zcela mistrovskou, celý film odsouzen, což je přinejmenším škoda, protože podobných snímků v české kinematografii mnoho nenajdete. Ba, troufám si říct, že alternativa k majoritní společnosti je v českém filmu znázorňována jen v kontextu drog, což ovšem jako téma nemá po kultovním Trainspottingu z roku 1996 už příliš mnoho co říci, ba právě naopak.

V rámci objektivity musím dodat, že snímek Indián a sestřička mě velmi příjemně pohladil po duši a to nejen tím, že mi dodal sílu k mému každodennímu boji ne nepodobnému tomu, co svedl Don Quijote s větrnými mlýny, ale též velmi dobře podanému životu českých indiánů, což mi dalo zavzpomínat na snad nekrásnější roky mého života.