V noci jsem snil, že jsem motýlem

Bylo by nošením dříví do lesa opakovat nekonečné litanie o katastrofální úrovni současného českého filmu, jenž nelze nazvat jinak než krizí. Zvlášť, podíváme-li se kamkoliv i do těch donedávna filmu zcela zapovězeným zemím, kde dnes vzniká kinematografie té nejvyšší úrovně, jež sebou navíc přináší doposud zcela netušené podněty a umělecké rozměry.

Nelze tedy nesouhlasit s tvůrci počinu Blízko nebe, že český film potřebuje čerstvý vítr, který by odvál do propadliště filmových dějin i kritikou tolik oceňované paskvily typu Želary či Horem pádem a podobně jako ve většině zemích vsadil na kartu nezávislých nízkorozpočtových filmů, kde tolik nejde o podbízivost nevkusnému diváku, ale o umělecké kvality a sdělení, jenž s postupem času získává na své aktuálnosti. Dnes díky technickým možnostem a finanční dostupnosti není problém natočit i amatérský film s hlubokým dopadem a vysokými kvalitami (viz Nuda v Brně Vladimíra Morávka, který profesí divadelní režisér a bez jakýkoliv předešlých filmových zkušeností natočil nejlepší český film od pádu komunismu).

Má-li však být Blízko nebe předzvěstí této nezávislé umělecké smršti, jež by měla po několika desítkách let znovustvořit světové jméno českého filmu, kdy jsou dnes za našimi hranicemi promítány jen díla „zlatých“ 60. let, bylo by asi lépe zůstat u prázdnoty výše zmiňovaných Želar či Hřebejkových paskvilů, protože tento film Dana Svátka lze brát jen jako odstrašující příklad a ilustraci toho, jak by dobrý film vypadat neměl.

Snímku Blízko nebe chybí zkrátka vše, počínaje původním nápadem, kdy je jeho námět a scénář jen slepencem mnoha opakováními již zcela vyčpělých zápletek s kvalitami slohové práce desetiletého žáka obecné školy, které jsou navíc pro absenci a impotenci nápadů, natož pak příběhu či dokonce sdělení, nastavovány neuměle vytvořenými zápletkami. Pokračuje chabou režií, jež se sice shlédla v dílech svých nadanějších kolegů a v několika nejlepších okamžicích je zdárně napodobuje, ale celek postrádá jakýkoliv řád a působí jako neuspořádaný chaos vzniklý momentální nouzí. Až po zcela katastrofální herecké i neherecké výkony, které by neobstály ani v mýdlové opeře. Celková banálnost pak vyvolává otázku nakolik Dan Svátek skutečně myslel své, před divákem bohužel utajené, sdělení vážně a zda jeho výtvor nebyl koncipován jako dadaistická hříčka či ironické zrcadlo českého filmu, jehož tvůrci jen s desetiletým zpožděním věrně papouškují to, co bylo řečeno talentovanějšími a originálnějšími kolegy.

A co dodat k samotnému příběhu, který vzdáleně napodobuje slavné Čtyři pokoje, jež na rozdíl od Svátkovy tragiky a záměru vychovávat byly koncipovány jako komedie? Co říci k Svátkovu záměru natočit umělecký film, ale který skončil zcela černobíle? Co říci k nosným zápletkám bez hlubší provázanosti, kde je hlavní hrdina černé pleti navíc trpící schizofrenií potají bedlivě sledován psychiatrem, jenž se před ostatními obyvateli hotelu skrývá potmě v uzamčeném pokoji? Kde dvě mladé dívky předstírají siamská dvojčata, protože to více přitahuje mužské obyvatele hotelu? Kde majitel a správce hotelu, jenž pro ostatní dokáže být na třech místech současně je ve skutečnosti jednovaječné trojče? Snad se jen modlit, že začátečnická a lámaná angličtina, ve které je celý film namluven, předem odradí všechny zahraniční zájemce a film ještě více nezhorší již tak špatné jméno současného českého filmu.