V noci jsem snil, že jsem motýlem

To nejlepší z Dina Risiho, jakožto vůdčí osobnosti italské kinematografie 70. let, jsou jednoznačně lehké situační komedie (v čele s Vůní ženy) tak, že Risiho pokus o natočení psychologického hororu, který stojí a padá s úspěšně navozenou temnou atmosférou a stupňovaně dávkovaným napětím, je bohužel předurčen k naprostému neúspěchu.

A bohužel Dino Risi ve svém hororovém opusu Ztracená duše překonává i ty nejhorší předpoklady. Film oživuje jen několik krátkých sekvencích pomatence, kterého se jeho rodina snaží skrýt před zraky vnější veřejnosti v pokoji na půdě (ve skutečnosti je tato ústřední zápletka, na které celý film stojí i padá, mnohem banálnější a prostomyslnější), potažmo za nad průměrný lze označit jen herecký výkon Vittoria Gassmana tak, že lze-li vůbec Ztracenou duši doporučit, pak jedině pro nostalgické pamětníky, kdy právě tento Risiho nepovedený výtvor byl jedním z těch mála zahraničních snímků, které někdejší socialistická cenzura nechala proniknout do kinodistribuční sítě.