V noci jsem snil, že jsem motýlem

Vůně ženy, jež tvoří to nejlepší z toho, co následovalo po vrcholu, kterého italská kinematografie dosáhla v 50. a 60. letech, je založena na skvělé spolupráci režiséra Dina Risiho, kameramana Claudia Cirilloa a Vittoria Gassmana v hlavní roli kapitána Fausta tak, že ač je Vůně ženy co do koncepce natočena jako komedie, obsahuje nejen mnoho vážných témat, ale má i existenciální podtext.

Smetanu a ovace diváků si ve filmu velmi zaslouženě slízá Vittorio Gassman, v rolicharismatického kapitána Fausta, který při vojenském cvičení přijde o jednu ruku i zrak. Tato ztráta jej o to více utvrdí, aby se nadále věnoval jen ženám jako nejvyššímu smyslu svého života, byť někdejší měřítko kvality - dlouhonohá blondýna je nahrazeno měřítkem mnohem poetičtějším - vůní ženy, byť vzhledem ke kapitánově nehodě i důsledně zastíranému strachu, aby nebyl litován, vůní prostitutek.

Gassmanovo herectví je doslova strhující a více připomíná výbuch sopky, ale v prvé řadě je potřeba ocenit režiséra Dina Risiho a jeho umění vést herce, i dobře podat v podstatě banální příběh velmi poutavou formou plnou napětí, humoru i mnoha sexuálních narážek. To vše snad o to více zdůrazněno diletantstvím, s jakým se námětu Vůně ženy o patnáct let později uchopil nemastný, nevtipný a především skrz na skrz hloupý hollywoodský remake s Al Pacinem v hlavní roli. (Ale jak již to v ironii života bývá, tento remake se stal mnohem slavnějším a vyhledávanějším než tento zcela nedostižný a neopakovatelný originál…)