V noci jsem snil, že jsem motýlem

Helena Třeštíková se režií filmových dokumentů s použitím časosběrné metody zabývá již od poloviny 70. let. Do širokého povědomí ale vstoupila v roce 2005, kdy se s obrovským diváckým zájmem setkalo pokračování jejího cyklu z 2. poloviny let 80., ve kterých mezi léty 1982 až 1987 - Manželské etudy, respektive 1999 až 2006 - Manželské etudy po dvaceti letech - kontinuálně natáčela rozhovory se šesti manželskými dvojicemi. Z Třeštíkové, jež sice byla uznávanou dokumentární režisérkou ale nikdy neoslovovala masovější publikum, se tak po odvysílání nově sestříhaného cyklu stala doslova filmová celebrita a její nové dokumenty již nejsou určeny pro okrajového televizního diváka, ale jsou uváděny do kin a na DVD.

A právě úspěch Manželských etud, potažmo sestříhaného příběhu jedné z protagonistek Marcela, který v českých kinech zaznamenal více než 100.000 diváků, což je meta nedosažitelná pro polovinu celovečerních filmů, znamenal zlomový moment v příjetí českého filmového dokumentu jako celku, který je právě od dob Marcely brán producenty, recenzenty i diváky jako rovnocenný s plnohodnotným celovečerním filmem.

Od Manželských etud uvedla Třeštíková do kin již čtveřici svých dokumentů - Marcela (2006), René (2008), Katka (2009) a Soukromý vesmír (2011). Ohlas a úspěch ale zaznamenaly zvláště první tři ze jmenovaných, které jsou navíc zařazovány do volné trilogie.

Marcela byla původně jednou z hrdinek cyklu Manželské etudy, kdy po jejich úspěchu Třeštíková příběh Marcely sestříhala nejprve do podoby televizního filmu a poté, co je za nevyjasněných okolností zavražděna Marcelina dcera, i filmového dokumentu. René byl zase původně hrdinou z cyklu o mladistvých delikventech a narkomanech natáčených po dobu pěti v nápravném středisku v Libkovicích Řekni mi něco o sobě s televizní premiérou v roce 1992, ale Třeštíková se v příběhu rozhodla pokračovat poté, co René vykradl její byt. Katka byla pro změnu protagonistkou cyklu Ženy na přelomu tisíciletí z roku 2000, ve kterých Třeštíková po dobu pěti let sledovala fenomén ženy v různých polohách - z pohledu populární zpěvačky, matky mentálně postiženého syna, Rómky, zdravotních sestřiček, lesby a konečně drogově závislé Katky.

Třeštíkové bývá vyčítán voyeurismus a mentální parazitismus, kdy potlačuje původní dokumentární a tedy nezúčastněně pozorovatelskou rovinu ve prospěch příběhu, který bude ždímat divákovy emoce. - A to je i případ Katky, která ve své původní televizní podobě sledovala postupný propad drogové závislosti, v podobě filmové byl původnímu tématu drog věnováno jen minimum prostoru a po většinu času byla hrdinka Katka sestříhána jako troska, která nakonec nezvládne své neplánované ale chtěné těhotenství.

Z pohledu diváka ale jistě bude zajímavý fakt, že Třeštíková s Katkou nadále spolupracuje a je tedy pravděpodobné, že se za nějakých pět let dočkáme pokračování a možná i happy endu.

Závěrem dodejme, že Třeštíková je u nás sice nejznámější, nicméně však zdaleka ne jedinou a už vůbec ne první osobností, jež natáčí časosběrnou metodou. - Velkého ohlasu se například dočkal dlouhodobý projekt Pavla Kouteckého Občan Havel s premiérou v roce 2007, ve kterém je na rozdíl od Třeštíkové, která natáčené postavy minimálně vede svými dotazy a má tak značný vliv na celkové vyznění, Koutecký v roli pouhého pozorovatele. Časosběrná metoda se ale v českém dokumentu používala již v 60. letech, kdy byly například natáčeny vodní stavby na Vltavě, přesun gotického kostela v Mostě. Světově nejproslulejším časosběrným dokumentem je ale opus Seven Up! Michaela Apteda, který v roce 1964 začal natáčet tehdy 7-leté děti a poté je sledoval vždy s odstupem sedmi let - v roce 2005 tedy diváci sledovali původní dětské hrdiny po 49 letech a v květnu roku 2012 je připravováno pokračování po 56 letech!.