V noci jsem snil, že jsem motýlem

Současný český dokument je pro televizního diváka více než okrajová záležitost a tak obrovský divácký ohlas, které vzbudilo pokračování experimentálního pokusu z počátku 80. let o nastavení zrcadla soudobé mladé generaci, Manželské etudy po 20 letech, jednak vypovídá o jisté sociologické závažnosti svého tématu, ale rovněž naznačuje obrovskou oblíbenost žánru televizních seriálů a telenovel, kam svým způsobem Manželské etudy nejvíce směřují.

Režisérka a hlavní tvůrkyně celého cyklu Helena Třeštíková se pak tento úspěch dále pokusila přetavit do podoby série celovečerních filmů - krom snímku Marcela z roku 2007, měla pak v letošním roce premiéru druhá část René.

Volba znovusestříhat již natočený materiál do podoby celovečerního snímku byla v případě Marcely více než sázkou na jistotu, protože původní televizní dokument končí v okamžiku, kdy Marcelu postihla největší osobní tragédie a za ne zcela vysvětlených okolností ji zahynula dcera. - Ihned po odvysílání Marcelina příběhu se zdvihla obrovská vlna solidarity a Marcela byla bombardována soustrastnými dopisy i peněžními poukázkami tak, že jakožto labilnější osobnost neunesla onu zodpovědnost se stát seriálovou hrdinkou a nést naděje televizních diváků, které do ní vkládali tak, že spáchala sebevraždu. Cynicky řečeno, pro diváka i režisérku Třeštíkovou naštěstí neúspěšně.

Dotáčený materiál, který vznikl po televizní premiéře Manželských etud po 20 letech se pak již de facto pouze nese v odlesku oné tragické události. Ať již je to ukládání urny se zpopelněnými ostatky, kdy Marcela omdlí a musí ji křísit sama režisérka (protože kameraman nemohl odložit kameru, aby tak film nepřišel o jednu ze svých nejdojemnějších scén), nebo stěhování Marcely zpět do Prahy do bytu, který si koupila za peníze, které ji poslali televizní fanoušci.

Svým způsobem tak lze režisérku Helenu Třeštíkovou připodobnit jako přímou předchůdkyni „reality show“, kdy cílem není původní záměr sociologické sondy do generace moderní socialistické mládeže, ale je jí nezakrývaná manipulace divákem i samotnou Marcelou, která, byť dobrovolně a svým způsobem i zištně, ztratila své soukromí i kontrolu nad svým životem.

Přes, respektive právě pro, obrovský emocionální náboj tak nelze snímek Marcela neodsoudit jako pouhou filmovou manipulaci s velmi chabým režijním přínosem Třeštíkové, jež se svým způsobem pouze svezla na ne příliš radostném osudu sledované osoby, kde veškerá podstata i smysl stojí pouze na šikovných střihačských nůžkách.