V noci jsem snil, že jsem motýlem

V roce 1989 začala Helena Třeštíková v nápravném středisku pro mladistvé v Libkovicích natáčet skupinku pěti mladistvých delikventů s tím, že jejich dalších osudy sledovala po dobu dalších tří až šesti let filmovou časosběrnou metodou. Vznikla tak volná série středometrážních dokumentů Řekni mi něco o sobě, které mezi léty 1992 až 1997 odvysílala Česká televize: Pavlína (1992), René (1993), Láďa (1994), Martin aneb mít či být (1994) a Zrání zla (1997). Jednoho z hrdinů, Reného, pak začala sledovat dlouhodoběji poté, co jí v roce 1992 vykradl a v roce 2008 pak Třeštíková nasbíraný materiál z úseku téměř dvaceti let sestříhala do podoby celovečerního filmu, který získal mimo jiné i cenu ARTE za nejlepší evropský dokument roku 2008.

Při hodnocení snímku René není hlavní hrdina dokumentu, René Plášil, srovnáván se svými libkovickými spolubydlícími, ale s hrdinkami z dalších volných cyklů, které Třeštíková rovněž dlouhodoběji natáčela i po skončení původního projektu - s Marcelou, jedné z postav cyklů Manželské etudy (1987) a Manželské etudy po dvaceti letech (2006), a Katkou z cyklu Ženy na přelomu tisíciletí. Snímky Marcela, Katka a René tak bývají spojovány do volné trilogie.

Klíčovým podnětem pro sestříhání Marcely do podoby samostatného celovečerního filmu, byla událost, která se odehrála na konci natáčení Manželských etud po dvaceti letech, kdy byla za nevyjasněných okolností zavražděna Marcelina dvacetiletá dcera - policie případ uzavřela jako sebevraždu. Katka byla jako feťačka, jež se v průběhu let proměňuje z krásné ženy v lidskou trosku, kdy ve třiceti letech vypadá jako stařena, fenomén sám o sobě. A důvodem proč se Třeštíková rozhodla pokračovat v natáčení Reného byla událost z roku 1992, kdy René společně se svým kumpánem vykradl režisérčin byt.

A právě tato krádež, která je v dokumentu zmíněna jen retrospektivně, kdy René režisérce někdejší krádež obhajuje tím, že byl vlastně v právu, protože musel na Třeštíkovou čekat, je pro dokument zcela klíčovým. Na rozdíl od ženských hrdinek Marcely a Karky, které jak vlivem režisérčiny empatie, kdy Třeštíkovou braly spíše jako kamarádku než jako voyera, jenž nakukuje do jejich soukromí, se René ve filmu před kamerou neotevírá a stále hraje svou hru na ne-li nevinného pak jako na oběť společnosti s tím, že kameru bere především jako způsob sebeprezentace. Poté, co mu Třeštíková pomůže s vydáním jeho literárních pokusů (konkrétně publikoval knihy: Běžec na trati K..., Bohové s.r.o. a Deník zapomenutého), se René stylizuje jako zneuznaný umělec. O skutečné osobnosti Reného se toho nedozvíme prakticky nic. Vloupačka do režisérčina bytu, potažmo krádež kamery, kterou Renému Třeštíková zapůjčila, tak ve své podstatě tvoří ty nejupřímnější a nejautentičtější okamžiky celého filmu, ačkoliv ve filmu vlastně vůbec nejsou přítomny.