V noci jsem snil, že jsem motýlem

S více než půlročním zpožděním se konečně i k nám dostává slovenský dokument Juraje Lehotského, Slepé lásky, s leitmotivem, jak napovídá již sám název, v podobách lásky nevidomých, kteří možná pro mnohé z nás zcela nečekaně prožívají totožné pocity a emoce jako my „vidomí“.

Sběr filmového materiálu pro Slepé lásky údajně zabralo celých pět let, nicméně scénárista a režisér Juraj Lehotský se nevydal cestou časosběrného dokumentu, který používá například česká dokumentaristka Helena Třeštíková (Manželské etudy po dvaceti letech, Marcela, René), ale použil formu hraného dokumentu s tím, že Lehotského metodou i záměrem nebyl záznam každodenního života nevidomých, ale naopak zinscenování uměle navoděných situací a zápletek tak, že celý dokument přinejmenším neplní svou původní roli - pravdivý záznam skutečnosti.

Naskýtá se tedy otázka, o čem tedy Lehotského film de facto pojednává. Není-li dokumentem a současně nemá-li ambice být hraným filmem, pak se nelze nevyvarovat domněnky, že původní motivace je skryta v manipulaci s vypočítanými reakcemi diváka, který promítané příběhy slepých lásek přijímá jako autentický záznam skutečných příběhů skutečných osob.

Slepé lásky se pro svou podstatu i zpracování dají spíše přirovnat k navenek dokumentárně pojatým snímkům à la Ropáci anebo Vesmírná odysea II. Jana Svěráka, či Rok ďábla a Mňága - Happy End Petra Zelenky, ovšem s tím rozdílem, že tam kde je u Svěráka a Zelenky satirická nadsázka, tak je u Lehotského emocionální manipulace.

Je tedy velkou promarněnou příležitostí, že Lehotský neměl více odvahy a nepustil se namísto cesty manipulace k filmové parafrázi, kterou ostatně sám naznačil v ojedinělé scéně v rámci prvního příběhu, kdy se učitel hudby Peter prochází po mořském dně. V tomto kontextu je tedy snímek Slepé lásky nejen nejoceňovanějším slovenským filmem několika posledních let, ale současně i snímkem nejpřeceňovanějším.