„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1953

William Seward Burroughs: Feťák

William Seward Burroughs: Feťák

Junkie (Junky), 1953

Feťák, Teplouš a Nahý oběd - to jsou tři nejslavnější díla Williama Sewarda Burroughse, ve kterých nelze odlišit skutečné Burroughsovy prožitky od autorovy fantazie a obecně se tak tradují za díla autobiografická, čemuž ostatně napomáhá i to, že jsou psány v první osobě z pozice vypravěče.
Prázdniny v Římě

Prázdniny v Římě

Zatímco v Itálii vrcholí neorealistická revoluce, americká kinematografie kráčí dále svou tradiční metodou se sázkou na jednu či dvě herecké hvězdy a snadno srozumitelný příběh s přesahem ke kýči potažmo duševní i umělecké prázdnotě. Prázdniny v Římě jeden z nejoblíbenějších a současně nejkýčovitějších snímků všech dob, překonaný snad již jen o deset let starší Casablancou, pak kombinuje právě oba filmové postupy - italský neorealismus a tradiční americké pojetí romantické komedie s tím, že ony neorealistické prvky jsou ve filmu, snad nepochopením ze strany svých tvůrců, převráceny ve svůj protiklad tak, že Prázdniny v Římě jsou svým způsobem velmi geniální filmovou parodií.
Federico Fellini: Darmošlapové

Federico Fellini: Darmošlapové

Ve filmografii Federica Felliniho bývá snímek Darmošlapové z roku 1953 přehlížen či lépe tiše opomíjen jako duchovní předchůdce proslulého filmu Sladký je život, byť se vněm Fellini de facto odpoutal od neorealismu směrem k vlastnímu způsobu vyjádření, ale je i prvním Felliniho filmem, jenž vzbudil opravdu mezinárodní pozornost a věhlas.
Ingmar Bergman: Léto s Monikou

Ingmar Bergman: Léto s Monikou

Léto s Monikou z Bergmanovy filmografie vybočuje hned v několika ohledech - velkou spontánností odvíjeného příběhu, ve kterém jak dvojice milenců, poživačné Moniky a osamělého Harryho, tak režisér ale ostatně i divák v podstatě nic neřeší, tak absencí u Bergmana zcela typické psychologické stránky, kdy Bergman s oblibou odhaluje své hrdiny až na samou dřeň, vystavuje je extrémním situacím a takřka nezasvěceně sleduje, jak se s touto situací vyrovnají.
„Jsou dvě pravdy a jedna z nich nesmí být nikdy vyslovena.“
Albert Camus

Albert Camus

Když francouzský existencialismus tak pro většinu Jean Paul Sartre, avšak Albert Camus jehož osudy mají se Sartrem až podivuhodně blízké paralely, není rozhodně nějakým laciným napodobitelem ba, jeho koncepce existencialismu tvoří k Sartrovi nejenom protipól, ale jde ve svém zpracování ještě dále tak, že Camus bývá zařazován do nového myšlenkového směru s označením absurdismus.