V noci jsem snil, že jsem motýlem

Zatímco v Itálii vrcholí neorealistická revoluce, americká kinematografie kráčí dále svou tradiční metodou se sázkou na jednu či dvě herecké hvězdy a snadno srozumitelný příběh s přesahem ke kýči potažmo duševní i umělecké prázdnotě. Prázdniny v Římě jeden z nejoblíbenějších a současně nejkýčovitějších snímků všech dob, překonaný snad již jen o deset let starší Casablancou, pak kombinuje právě oba filmové postupy - italský neorealismus a tradiční americké pojetí romantické komedie s tím, že ony neorealistické prvky jsou ve filmu, snad nepochopením ze strany svých tvůrců, převráceny ve svůj protiklad tak, že Prázdniny v Římě jsou svým způsobem velmi geniální filmovou parodií.

Léto s Monikou z Bergmanovy filmografie vybočuje hned v několika ohledech - velkou spontánností odvíjeného příběhu, ve kterém jak dvojice milenců, poživačné Moniky a osamělého Harryho, tak režisér ale ostatně i divák v podstatě nic neřeší, tak absencí u Bergmana zcela typické psychologické stránky, kdy Bergman s oblibou odhaluje své hrdiny až na samou dřeň, vystavuje je extrémním situacím a takřka nezasvěceně sleduje, jak se s touto situací vyrovnají.