V noci jsem snil, že jsem motýlem

Felliniho magický snímek Giulietta a duchové z roku 1965 bývá velmi často interpretován z úhlu Felliniho manželky Giulietty Masini, ve snímku v hlavní roli podváděné a submisivní manželky Giulietty, která se na hranici středního věku musí vyrovnat se hroucením se jejího dlouholetého, více dívčího než ženského, snu i své role zbožňované princezny. Ba, podtext snímku bývá pokládán za reflexi skutečné manželské krize Federica Felliniho a Giulietty Masini. Současně však asi netřeba hlouběji zdůrazňovat, že podobné pokusy recenzentů o analýzu psychologického pozadí mohou přinejmenším vést ke značnému nepochopení celého díla, což je právě případ filmu Giulietta a duchové, jež lze daleko přesněji, potažmo vzhledem k Fellinimu záměru, i věrněji, uchopit jako pokus o velmi barevně provedené vykreslení tzv. ženského pohledu na svět, na život i na milostný vztah, ovšem s tím dodatkem, že při hlubším pohledu nelze v postavě Giulietty nespatřit předobraz samotného Felliniho s mnoha odkazy do svého dětství.

Pro plné pochopení magické atmosféry s důrazem na nejmenší detaily, extravaganci kostýmů, nápaditých interiérů, jež lze samy o sobě položit jako propracované umělecké dílo, ale i Felliniho místy přebujelou fantazii a vtip, je možná dobré zmínit ostatní snímky s Giuliettou Masini v hlavní roli tak, aby v kontrastu se samotným výčtem vynikl zcela kontrastní autorský záměr, ale i takřka surrealistické pojetí s místy nerozeznatelnou hranicí mezi sněním a bděním, i Felliniho skrytou psychoanalýzu: Silnice (1954), Cabiriiny noci (1957) a Ginger a Fred (1986).

Giulietta, doposud žijící ve svém paláci obklopeném vysokými zdmi, jež ji chrání nejen před vnějším světem, ale i skutečnou realitou, je manželovou nevěrou donucena k hlubší sebereflexi, ve které se mísí rozpor mezi přísnou katolickou výchovou s důrazem na nepřekročitelnost jistých hranicí, s vlivem své doposud ignorované sousedky, jež si naopak plnými doušky dopřává všechny možné plody nevázaného sexuálního života.

Avšak zdaleka nejsilnější stránkou filmu, jež překonává pro Felliniho do značné míry typickou magičnost, je pastelové barevné ladění a halucigenní výjevy, jež co do výtvarné stránky více koketují se Salvadorem Dalím, či dávkou LSD tak, že jen nemálo z diváků zvládne pojmout tento omamující rej barev a snových přeludů hned při prvním shlédnutí. Naopak, na každý další dotek v Giuliettě se objeví stále nové a nové aspekty i vizuální hříčky.