V noci jsem snil, že jsem motýlem

Federico Fellini se ve svém studiovém filmu Zkouška orchestru pokusil o další krok k vytvoření „nadrealistického“ filmu. Fellini tentokrát zvolil formu natáčení televizního dokumentu snímající běžnou zkoušku symfonického orchestru, kde se neviditelný tazatel (ztvárněný hlasem samotného Felliniho) dotazuje hudebníků na jejich vztah ke svým nástrojům, kolegům, ale i hudbě jako takové a jako zdánlivě vedlejší efekt, se v odpovědích hudebníků počínají rozplétat mnohem hlubší souvislosti, vzájemná rivalita, antipatie a zejména celoorchestrální nenávist k dirigentu, jež je zejména v očích přítomného zástupce odborů, označován za diktátora, kterého je nutné zkrotit.

Avšak nenávist k domnělému tyranu se přerodí ve vzpouru, která se zpočátku omezuje jen na výkřiky a nápisy na zdech, ale s rostoucími emocemi je jako symbol svržení diktátora povalen dirigentský pultík a dirigent je nahrazen obřím metronomem. Ale jako by chtěla zasáhnout vyšší moc, je obrovitou koulí proražena jedna za zdí katakomby, ve které orchestr zkouší, a zkoušky se jako pán zatoulaného stáda opět ujme dirigent.