V noci jsem snil, že jsem motýlem

Vyznačuje-li se tvůrčí koncepce Ingmara Bergmana silným symbolickým podtextem, pak je jeho autorský počin z roku 1963 Mlčení symbolikou prodchnut až na dřeň, ba, tento Bergmanův film lze interpretovat z mnoha navzájem až protikladných úhlů: počínaje psychologickými polohami hlavních postav, malého Johana, sester Anny a Ester, vzájemnou nenávistí, jež se mísí s odcizením, osamělostí i závislostí, či pohledem sexuálním, kdy je Anna nejprve svědkem divoké soulože neznámé dvojice, jíž se oddává v přítmí balkónu uprostřed varietního představení skupiny zakrslých liliputánů a poté se ona sama na podlaze kina pomiluje s neznámým mužem uprostřed promítání, zatímco Ester, jež leží nemocná v hotelovém pokoji, osaměle masturbuje.

Ostatně tato až provokativní otevřenost sexuálních scén ve své době nejen vyvolávala veřejné skandály, ale Ingmar Bergman byl nařčen z pornografie, potažmo byl celý snímek Mlčení úředně zakázán. Nutno však říci, že sexualita v podání Bergmana nejen nepřekračuje hranice vkusu vymezenému své kategorii, ale i plně zapadá do psychologické ponurosti snímku, kdy obě sestry, jež se vlivem Esteřiny nemoci neplánovaně ocitly v zemi v předválečném stavu, svými sexuálními výbuchy kompenzují nedostatek lidských citů, jejichž projev si pro sebe zakázaly.

Celý příběh je navíc odvíjen očima malého syna Anny, Johana, jež filmem prochází jako nezúčastněný pozorovatel i jako cizinec, který jako jediný z trojice dokáže navázat skutečně lidský, byť vzhledem k neznalosti místního jazyka poněkud bojácný, kontakt s okolním světem.

Jistě, Mlčení je typickou bergmanovskou exhibicí, nicméně jak výkony Ingrid Thulin a Gunnel Lindblom v hlavních rolích, tak kamera Svena Nykvista se svými již proslulými hrátkami se světlem i výrazy herců, přispěly k vysoké úrovni filmu dílem více než nepřehlédnutelným.