V noci jsem snil, že jsem motýlem

V případě Ingmara Bergmana nemá příliš smysl srovnávat jednotlivé snímky z jeho bohaté filmografie, naopak, co film to svým způsobem neopakovatelný unikát, nicméně v případě Persony si nelze právě pro originální námět, potažmo jeho zpracování, několik srovnání v kontextu Bergmanovy tvorby odpustit:

Společně se snímkem Šepoty a výkřiky bývá Persona charakterizována jako Bergmanův nejniternější psychologický film, jež jde až na samé hranice filmařských možností, ba svým způsobem tyto hranice posouvá. Opět společně se snímky typu Šepoty a výkřiky a Podzimní sonáta jej lze položit jako pokus o proniknutí do nitra ženské duše, kde mocně působivý námět je ve svém výsledku navíc umocněn hlavními rolemi v podání Liv Ullmannové a Bibi Anderssonové, Bergmanovou minulou a současnou životní družkou. A společně se snímky typu Scény z manželského života a Fanny a Alexandr v něm lze najít mnohé paralely se životem samotného Bergmana, kdy prvopočáteční motiv snímku vznikal během Bergmanova dlouhého pobytu v nemocnici v roce 1965, byť byl inspirován poněkud jiným životním zklamáním, než hlavní hrdinka, slavná herečka Elisabeth, jež odmítla dále nosit sérii svých vnějších i vnitřních masek a snažila se předstírat psychické zhroucení, - Bergmanovým ne příliš zdařilým vstupem na divadelní pole.

Persona vznikala poměrně těžce, protože Bergmanova idea byla podložena jen matnou představou a deníkovými zápisky, vlastní film tak ze značné části vznikal až v samém průběhu natáčení, jednotlivé scény byly v souvislosti vývoje snímku postupně přetáčeny. Dle svých vlastních slov Bergman bral Personu jako svůj očistec a zcela ignoroval pohled diváka, potažmo celkovou srozumitelnost. Nicméně výsledek dopadl jak u diváků tak u kritiky nade všechna očekávání, ba, lze ji položit jako jeden z nejlepších Bergmanových snímků vůbec, byť zvláště počáteční a závěrečné sekvence filmu přispěly ke vzniku mnoha nejrůznorodějších interpretací, které, což je ostatně pravidlem, Bergman smetl ze stolu jako zavádějící.

Mimo psychologické roviny rozhodnutí Elisabeth, zbavit se nejen svých masek, ale zejména své životní, společenské úlohy, potažmo sama sebe tím, že bude hrát psychickou poruchu, či později po sérii lékařských vyšetření, jež vyloučily jakoukoliv nemoc psychického původu, bude prostě jen pasivně mlčet a hrát mrtvého brouka, je rovněž zajímavá naznačená rozpolcenost umělce, který na straně jedné hledá pravdu, avšak současně je odsouzen hrát určitou hru pro vnější publikum.

Krom samotného Bergmana je snímek dekorován zejména kvalitami Bibi Anderssonové v roli ošetřovatelky Almy, jež se postupně dostává pod stále větší vliv Elisabethiny dominantní osobnosti, až s ní v závěrečné scéně splyne v jedno; ale též výbornou prací Svena Nykvista se svým zcela charakteristickým využíváním přechodů světlo - stín či snímáním obličejů obou hrdinek současně.