V noci jsem snil, že jsem motýlem

Don Šajn bývá obvykle charakterizován jako nejdějovější film Jana Švankmajera, avšak připustíme-li Švankmajer není tak úplně zaměřen na vnější příběh jako na vnitřní pochody, niterné asociace ba fantazijní provokace, pak nám vyplývá, že Don Šajn, byť v něm nelze švankmajerovského ducha nevypozorovat, je v tvorbě Jana Švankmajera ojedinělým krokem stranou.

Použitou filmově-výtvarnou techniku s kombinací marionet a reálného prostředí si Švankmajer v minimalistické formě vyzkoušel již ve svém v pořadí čtvrtém filmu, Rakvičkárna, z roku 1966 a k dokonalosti dovedl ve fenomenálním snímku Lekce Faust v roce 1994, pro kterého je ostatně Don Šajn předstupněm a je zajímavé oba snímky, jež vznikly v časovém rozestupu takřka čtvrt století, srovnat co do vývoje Švankmajerovy osobnosti, tak filmového tvůrce a vypravěče, nicméně je-li Švankankjerova interpretace Fausta v Lekci Faust převedena do zcela svébytné podoby, tak Don Šajn se, byť více méně, drží své původní předlohy v jednom z nehranějších lidových představení 19. století a nebýt dalších prvků, ať již ve Františku Filipovském, kdy zejména jeho namluvení šaška je samo o sobě legendární, či v hudbě Zdeňka Lišky, byl by Don Šajn již po několika úvodních záběrech boha pustou nudou.