Kategorie
28. Prosinec 2008
Chtělo by se říci, že Kostnice nemá ve filmové tvorbě Jana Švankmajera své místo a narušuje dlouholetou kontinuu od použití čistě výtvarných prostředků tak, jak si je dokonale osahal ve svých raných krátkých filmech, směrem k celovečernímu hranému filmu, ve kterém výtvarná složka hraje důležitou, nicméně jen podkreslující, úlohu. Ba, máme-li definovat jakési typické znaky Švankmajerových filmových defilé, tak alespoň navenek je Kostnice takřka beze zbytku postrádá a svou formou zapadá do nejsuchopárnější kategorie filmových dokumentů, k čemuž ostatně značně přispívá i hlas neviditelné průvodkyně, jenž kostnicí provádí opět neviditelnou školní výpravu.
Nicméně postrádá-li Kostnice to, co je pro Švankmajera nejtypičtější - kombinaci filmové a výtvarné složky, fantazii, překvapivý tok příběhu, nadtext i podtext, tak rozhodně nevybočuje se svou hrou s divákem, jež v případě natáčení interiéru Sedlecké kostnice u Kutné Hory sází na kameru, střih, komičnost i absurdnost komentářů neviditelné průvodkyně. A zejména pak atmosféru přítomnosti ostatků více než 40.000 lidí, s metafyzickým podtextem blízkosti smrti a uměleckého díla řezbáře Františka Rinta z České Skalice, který ve třech letech od roku 1870 přestavěl původních šest pyramid z lebek a kostí do úchvatného výtvarné podoby, jež v kontextu dějin umění přeskočilo o více než století budoucí překotný vývoj, ba, Rint zašel dále, než až kam si se svými hrátkami s tabuizovanými tématy kdy dovolil zajít nejvrcholnější surrealismus, k jehož odkazu se právě Jan Švankmajer hrdě hlásí.
Kostnice, Československo 1970, 10 min.
režie: Jan Švankmajer
scénář: Jan Švankmajer
kamera: Svatopluk Malý
hudba: Zdeněk Liška