„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Jan Švankmajer: Kyvadlo, jáma a naděje

IMPIA TORTORUM LONGAS HIC TURBA FURORES
SANGUINIS INNOCUI NON SATIATA ALUIT.
SOSPITE NUNC PATRIA, FRACTO NUNC FUNERIS ANTRO,
MORS UBI DIRA FUIT VITA SALUSQUE PATENT.
 
(Dlouho zde řádila
bezbožná cháska trýznitelů,
nemohoucí se dosytit nevinné krve.
Dnes, když je vlast v bezpečí a sluj záhuby rozbořena,
tam, kde byla hrozná smrt, vládne život a blaho).[1]
Jan Švankmajer: Kyvadlo, jáma a naděje

Jan Švankmajer: Kyvadlo, jáma a naděje

Přes jednoznačnou cílenost díla, která nemohla obstát jak u soudobé kritiky tak u literární vědy v současnosti, byl Edgar Allan Poe nejen génius ale rovněž je i klasik toho nejtěžšího formátu, jehož povídky budou čteny ještě za tisíc let (a co je větší známkou kvality než absolutní rezistence vůči času ?!!), nicméně přes všeobecné kulturní nasáknutí, kdy se Poe stal nezbytnou součástí světového kulturního bohatství, nalezneme jen nemálo kvalitních interpretací, jež by dokázaly Poea oživit a zesoučasnit, aniž by původní předlohu degradovaly na pouhý kýč (, kterým svým způsobem sice předloha je, avšak kýč dovedený k nejvyšší dokonalosti) a mezi ty nepočetné interprety, jež se dokázali s jeho odkazem jako rovný s rovným vypořádat, patří právě Jan Švankmajer, jež svůj v pořadí druhý film s Poeovou variací (po o dva roky starším Zániku domu Usherů z roku 1981) na jeho snad vedle Zlatého Skarabea nejznámější povídku vůbec, Jáma a kyvadlo, kdy svůj scénář rozšířil i o námět Auguste Villiers de l'Isle-Adama, Naděje tak, že Kyvadlo, jáma a naděje dostalo onen požadovaný přísvit čerstvého světla i zcela nový nečekaný závěr.
Jan Švankmajer: Kyvadlo, jáma a naděje

Jan Švankmajer: Kyvadlo, jáma a naděje

Mezi výtvarnými metodami, jež Švankmajer ve svých filmových dílech používá, patří krom dřevořezby, koláží, malby a sochařské práce s hlínou právě asembláže, jež Kyvadlu, jámě a naději dominují i nad vlastním příběhem, kdy právě po shlédnutí tohoto Švankmajerovského díla pochopíme, proč až doposud zůstával tento, co do příběhu chytlavý, námět takřka panensky nedotčen filmovým pásem a čekal na příchod umělce, u něhož by filmové prostředky stály v pozadí za výtvarnou performancí, která by dokázala plnohodnotně převést původní literární podobu - Evu a Jana Švankmajerovi.
Jan Švankmajer: Kyvadlo, jáma a naděje

Jan Švankmajer: Kyvadlo, jáma a naděje

Jan Švankmajer: Kyvadlo, jáma a naděje

Jan Švankmajer: Kyvadlo, jáma a naděje

Pro úplnost dodávám výčet ocenění, jimiž byl tento výtvarně-filmový skvost ověnčen:
Cena poroty - Montreal 1984
Cena FICC - Krakov 1984
Hlavní cena a Cena FIPRESCI - Oberhausen 1985
Zvláštní uznání poroty a kritiky - Porto 1985
Kyvadlo, jáma a naděje, Československo 1983, 15 min.
námět: Edgar Allan Poe, Auguste Villiers de l'Isle-Adam
režie: Jan Švankmajer
scénář: Jan Švankmajer
kamera:Miroslav Špála
výtvarník: Eva Švankmajerová
hraje:
Jan Žáček
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.5 (2 hlasy)