V noci jsem snil, že jsem motýlem

Film Piano je jednoznačně nejznámější a komerčně nejúspěšnější film novozélandsko-australské režisérky Jane Campionové, jež je právě s výjimkou Piana, ve kterém slevila ze svého osobitého stylu ve prospěch snadnějšího přijetí ze strany široké a zejména pak americké divácké obce, proslulá jako feministicky laděná režisérka, jež se zaměřuje na většinovým vkusem de facto zakázaná témata ženského pojetí sexuality, rodinných vztahů a postavení žen ve společnosti.

Piano je od začátku do konce ženským filmem. Mužské postavy v příběhu hrají jen okrajovou úlohu a to ještě pouze pro dokreslení nerovného postavení žen ve viktoriánské společnosti, ve které byl muž nad ženou zcela neomezeným vládcem. Ostatně ženskou nadvládu v Pianu dokresluje i seznam ocenění, které film získal a to počínaje trojicí Oscarů za nejlepší původní scénář pro Jane Campionovou, nejlepší herečku v hlavní roli pro Holly Hunterovou a nejlepší herečku ve vedlejší roli, tehdy jedenáctiletou Annu Paquinovou. (Ceny v dalších prestižních kategoriích a to za nejlepší film a nejlepší režii pak v roce 1993 namísto Piana získal s dnešním odstupem poněkud slaboduchý a více než cokoliv jiného výchovný film Schindlerův seznam Stevena Spielberga. - Ostatně Campionová byla teprve druhou režisérkou v historii této ceny, jež byla vůbec nominována a první ženskou vítězkou se tak stala až o dalších patnáct let později Kathryn Bigelowá za snímek Smrt čeká všude.) Z dalších několika desítek ocenění, která film získal, dále uvádím Zlatou palmu pro nejlepší film a ocenění pro nejlepší herečku z Cannes, Césara za nejlepší zahraniční film, a ocenění pro nejlepší herečku jak v britské výroční ceně BAFTA tak ve Zlatých glóbech.

Již pouze hypotetickou a nezodpověděnou otázkou pak zůstává, zda by Piano dosáhlo podobného úspěchu, kdyby Campionová zůstala u svého původního záměru a nechala svou hlavní hrdinku zemřít a to v asi nejznámější scéně celého filmu, kdy se pianistka Ada přiváže provazem ke klavíru a to ji stáhne na dno oceánu. - Dle známé a nejenom v Hollywoodu praktikované poučky, a to, že chce-li být film úspěšný, musí skončit happyendem, se Ada ve filmu nakonec zachrání, a to když si pod hladinou rozmyslí svůj původní úmysl, vyplave na hladinu a žije šťastně až do smrti.

Piano tak lze díky svému šťastnému, byť poněkud nevěrohodnému konci, hodnotit jako romantické drama, ve kterém hlavní hrdinka Ada, jež je od svých šesti let němá a komunikuje jen s pomocí svého piana, objeví nejprve svou sexualitu a poté i pocit zamilovanosti a vášně. - To vše v extrémních podmínkách uprostřed novozélandské přírody, bez které by film neměl ani polovinu ze své naléhavosti.

Ada se svou desetiletou dcerou Annou přicestuje na Nový Zéland, aby se zde provdala za místního farmáře. Ve filmu již nejsou zodpovězeny nabízející se otázky, proč si Ada, jež přicestovala lodí až z Anglie, hledala manžela na druhém konci světa, zda v Anglii ovdověla, či zda, což je v kontextu pravděpodobnější, je Anna jejím nemanželským dítětem. V každém případě je Ada velmi puritánská a svému manželu nikdy nedala ani polibek, natož pak jakýkoliv náznak tělesnosti. To se změní poté, co sousední farmář Baines nechá do své chatrče donést Adino piano, jež s jejím manželem, jakožto výhradním majitelem Adina majetku, vymění za kus lesa, a Adě nabídne, že jí piano prodá zpět za určitý počet důvěrností.

Pro Adu piano znamená celý svět a přes své puritánství na Bainsův návrh přistoupí s tím, že jak pro manžela tak pro svou dceru předstírají, že Ada Bainse učí hře na piano. S dalšími „klavírními lekcemi“ padá jak Adin stud, tak její odpor, a nakonec se do sebe oba vzájemně zamilují. Ale malá zvídavá Anna Adinu manželovi prozradí, že Baines se za celou dobu nenaučil ani jeden akord. Ten proto oba milence tajně pozoruje v jejich milostném vzplanutí a po jejím návratu domů ji za trest usekne prst. Avšak poté potlačí jak lásku tak nenávist k Adě a nechá ji i s Bainsem odcestovat zpět do Anglie.