V noci jsem snil, že jsem motýlem

Zatímco mnohým z diváků otevře kombinace Markýze de Sade, Edgara Allana Poea, Jana Švankmajera a Jana Třísky zcela nové doposud netušené souvislosti, je s podivem, nakolik zůstává tato hororová hříčka s filozofickým podtextem ad absurdum nepochopena, ba dokonce vykládána v kontextu Švankmajerova matení diváka z úvodu filmu, kdy svůj nejpropracovanější a co do příběhu nejsilnější počin Šílení, při kterém nejen diváci, ale i herci samotní, trnou, kam až je Švankmajerova fantazie donese, vykládá jako infantilní a neumělecký. Nicméně zůstaneme-li u samotného motivu Šílených, kde nelze s jistotou určit, kdo je větší blázen, zda psychiatr či pacient, a jako nejnormálnější se v konečném soudu jeví postava nejšílenějšího Markýze.

Zásadní chybou mnohých Švankmajerových recenzentů je pokusit se jakkoliv vykládat dějovou osnovu, protože odvádí od toho skutečného, co ostatně dělá Švankmajera Švankmajerem, tedy svébytné kategorie, jež nejen překračuje omezený prostor, který je obvykle filmařům vytyčen, ale naopak zůstává, a to v tom nejlepším slova smyslu, filmovou technikou nedotčen, a to Švankmajerovou hrou i fantazií, jež jak se zdá, s věkem nabývá na síle a Šílení jsou v tomto kontextu vůbec jeho nejšílenějším počinem, kde zdánlivě dávno překonané knižní předlohy, Zaživa pohřben a Šílený psychiatr Edgara Allana Poea a Filozofie v budoáru Markýze de Sade, nejenom oživuje jejich posunutím do nejaktuálnější současnosti, byť vnější kulisy se snaží vytvářet dojem počátku 19. století (nabýt zase výdobytků v podobě aut, lednice, počítače, …), ale vzájemnou kombinací je posouvá k nejvyšším absurdně-ironickým příčkám: Markýzův libertismus vysmívající se bohu, zarážení rezavých hřebíků do těla Kristova s následnými sexuálními orgiemi kontra katolický ředitel ústavu pro choromyslné, jež vyznávaje křesťanský dualismus ad absurdum věří, že nemoc duše je dána převažující mocí těla, pročež je pro dobro pacienta nutné tělo mučit a zohavovat - a to vše je jenom vrchol ledovce mistrovského díla, na kterém nelze díky jeho sevřenosti a propracovanosti scénáře i pevné ruky režiséra nalézt sebemenší skulinku, což je v mnohém dáno nebývale dlouhou dobou realizace, kdy od prvotního nápadu uplynulo takřka třicet let ke konečnému scénáři a dalších pět let, než se Janu Švankmajerovi podařilo pro film získat peníze.

Ale nedílnou a nejsilnější složkou Švankmajerových filmů je jejich výtvarná složka, jež v Šílených jde ještě dále, než by se odvážil snít byť i ten nejotrlejší sadista či řezník, kde metráky masa dokonale podkreslují „šílenou“ atmosféru filmu, a co je možná ještě pozoruhodnější, hra jazyků, plátů masa, střev či očních bulv nijak neútočí na obsah divákova žaludku.

Hodnotit tedy výtvarnickou práci Evy a Jana Švankmajerových, kdy Šílení překračují hranice filmu k výtvarné exhibici, by bylo zbytečným nošením dříví do lesa, a tak se soustředím na další z osobností, jež se při vzniku snímku sešli - Jana Třísku, jehož role Markýze dokonale vymazala otisk, jež ve mně Tříska před léty zanechal svým podáním krále Leara v rámci Letních Shakespearovských slavností a kdyby pro nic jiného tak právě pro Třískovy monology z Filozofie v budoáru je nutné Šílené shlédnout.