„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1993

Jane Campion: Piano

Jane Campion: Piano

Film Piano je jednoznačně nejznámější a komerčně nejúspěšnější film novozélandsko-australské režisérky Jane Campionové, jež je právě s výjimkou Piana, ve kterém slevila ze svého osobitého stylu ve prospěch snadnějšího přijetí ze strany široké a zejména pak americké divácké obce, proslulá jako feministicky laděná režisérka, jež se zaměřuje na většinovým vkusem de facto zakázaná témata ženského pojetí sexuality, rodinných vztahů a postavení žen ve společnosti.
Jaromil Jireš: Helimadoe

Jaromil Jireš: Helimadoe

Helimadoe patří vedle Petrolejových lamp k nejznámějším románům Jaroslava Havlíčka a věhlasné jsou krom svých nesporných literárních kvalit i pro svá filmová zpracování. - Petrolejové lampy v roce 1971 zrežíroval Juraj Herz, Helimadoe pak v roce 1993 Jaromil Jireš a to na základě vynikajícího scénáře Václava Šaška.
Vít Olmer: Nahota na prodej

Vít Olmer: Nahota na prodej

Kritikou proklínaný, diváky milovaný a ač režisérovi, scénáristovi i příležitostnému herci Vítu Olmerovi nemohou mnozí přijít na jméno, nelze mu upřít zcela nesmazatelnou stopu v české kinematografii, kdy hned několik jeho filmů patří mezi legendární: Co je vám, doktore? (1984), Jako jed (1985), Tankový prapor (1991) a Nahota na prodej (1993).
Milan Šteindler: Díky za každé nové ráno

Milan Šteindler: Díky za každé nové ráno

Ač si autorský počin režiséra Milana Šteindlera a scénáristky Haliny Pawlovské, Díky za každé nové ráno, svého času odnesl hned čtyři ocenění výročními filmovými cenami Český lev, lze jej přesto považovat za značně nedoceněný co do svého vlivu na další vývoj celé české kinematografie.
Woody Allen: Tajemná vražda na Manhattanu

Woody Allen: Tajemná vražda na Manhattanu

Přes určité zdání pokleslosti, který je dán kriminální zápletkou, je Tajemná vražda na Manhattanu jedním z vůbec nejlepších filmů Woodyho Allena, kdy krom tradičně konverzačně vystavěného scénáře s velkým smyslem pro ironii skrytou v naprosté banálnosti všech dialogů, filmu zcela vévodí vynikající kamera Carla Di Palmy - například dlouhé nepřerušované záběry uvnitř minimalistického manhattanského bytečku, ve kterém se odehrává takřka polovina celého snímku, patří do učebnic kinematografie.
Krzysztof Kieślowski: Tři barvy - modrá

Krzysztof Kieślowski: Tři barvy - modrá

Cyklus Tři barvy navozuje lehké asociace s barvami francouzské trikolóry, revolučním heslem Volnost, Rovnost, Bratrství, navíc pak doplněné psychologickým podtextem svých hlavních hrdinů, kde jsou jednotlivé části volně provázány pomocí symbolických odkazů, ale každá část tvoří naprosto samostatný, ba indiferentní celek. Ba režisér Krzysztof Kieślowski pro každou z „barev“ sestavil zcela odlišný filmový štáb.
Jan Švankmajer: Lekce Faust

Jan Švankmajer: Lekce Faust

Už jen suchá fakta hovořící o dvouletém natáčení a takřka desetileté přípravy, kdy byl scénář v 80.  letech původně vytvořen pro nerealizovaný projekt divadla Laterna Magika, ale i jméno svého stvořitele, scénáristy, výtvarníka a režiséra Jana Švankmajera, jenž jako jeden z mála, ne-li jako jediný současný český filmový tvůrce, vzbuzuje celosvětové uznání a respekt, dávají znát, že Lekce Faust svou kvalitou, zpracováním i významem vysoko překračuje nynější podprůměrnost české kinematografie, a jedná se o i ve světě zcela bezprecedentní projekt, jenž plynule navazuje na dřívější Švankmajerovo dílo.