V noci jsem snil, že jsem motýlem

Helimadoe patří vedle Petrolejových lamp k nejznámějším románům Jaroslava Havlíčka a věhlasné jsou krom svých nesporných literárních kvalit i pro svá filmová zpracování. - Petrolejové lampy v roce 1971 zrežíroval Juraj Herz, Helimadoe pak v roce 1993 Jaromil Jireš a to na základě vynikajícího scénáře Václava Šaška.

Co do oceňovaných kvalit i věhlasu z této dvojice adaptací Havlíčkových románů jednoznačně vévodí Petrolejové lampy a to zejména díky velmi sugestivnímu hereckému výkonu Petra Čapka v ústřední roli Pavla. Co do věrnosti s původní předlohou však mnohem lépe vychází Helimadoe, kdy se dvojici scénáristy Václava Šaška a režiséra Jaromila Jireše podařilo mnohem přesněji zachytit původní atmosféru ale i podchytit samotný příběh. - To Petrolejové lampy šly cestou mnoha škrtů s tím, že se film soustředil pouze na střední část velmi obsáhlého románu, upozadil hlavní postavu Štěpky, o jejímž životě celý román pojednává, a to ve prospěch vedlejší postavy Pavla, který v románu tvoří sice významnou, přesto však epizodní postavu.

Helimadoe je vyprávěn jako nostalgická vzpomínka již starého muže Emila, který retrospektivně vypráví lyrický příběh jednoho roku, který strávil v přítomnosti svérázného vesnického lékaře, doktora Hanzelína (Josef Somr), a jeho pěti dcer - Heleny (Jana Dolanská), Lídy (Zuzana Bydžovská), Marie (Ljuba Krbová), Dory (Lucie Zedníčková) a Emy (Jana Konečná) - odtud z úvodních písmen jejich jmen pak pochází i název HeLiMaDoE. Jak bylo napsáno v předchozím odstavci, román i film jsou v celkovém souladu, z filmové verze ale byly, asi pochopitelně, seškrtány dlouhé pasáže s životními názory doktora Hanzelína a naopak mnohem větší prostor dostaly Hanzelínovy dcery, které oproti samotnému Hanzelínovi mají v románu spíše okrajovou úlohu.

Film byl natočen v roce 1993, tedy v době kdy politicko-společenské události zcela zastiňovaly události kulturní a kina i divadla mnohdy zela prázdnotou. Film rovněž vyšel poměrně naprázdno i co do výčtu filmových ocenění. - Snímek byl oceněn jen jedním Českým lvem a to za nejlepší scénář pro Václava Šaška. A tak svého docenění se filmu dostává až s odstupem času, kdy po dvou desetiletích, jež od natočení filmu uběhly, dnes nemůžeme nedocenit vynikající herecké výkony všech zúčastněných herců, jež na rozdíl od svých jen o několik let mladších filmových rolí, nesklouzávali ke křečovitému patosu s divokou gestikulací a přehnanými projevy emocí. Helimadoe lze v tomto smyslu označit za jeden z posledních snímků jedné éry, která ještě nebyla poznamenána neúprosnými komerčními tlaky s lascivní podbízivostí se divákovi.