V noci jsem snil, že jsem motýlem

Vynecháme-li ze snímku francouzského filmové revolucionáře, ne-li rebela, Jeana-Luca Godarda, U konce s dechem, vlastní příběh, který je pro film ostatně pouhou kulisou, odhalíme filmový skvost, jež nejenže stojí za revolucí, která byla koncem 50. let odstartovala francouzskou, a potažmo i evropskou, Novou vlnu. Ale získáme i snímek, jenž jak už pro osobnost samotného režiséra Jeana-Luca Godarda, tak pro absenci filmového scénáře, i herecké dvojici, Jeanovi-Paulu Belmondovi a Jeane Sebergové, do té doby neuvěřitelnou hereckou volnost, kdy v dlouhých až několikaminutových improvizacích ztvárnili to, o co usilovaly celé filmové generace - tj. život, lásku i zradu, to vše s necenzurovaným vnitřním nábojem, který z filmové plátna teče v podobě hmatatelného fluida.

Osudem Jeana-Paula Belmonda bylo stát se jedním z nejcharismatičtějších filmových herců, čemuž bylo bohužel podřízeno zcela vše. Při výčtu dobrých Belmondových filmů zůstaneme asi právě jen u této Belmondovy prvotiny (co do příležitosti v hlavní roli)tak, že právě jen v kontextu U konce s dechem lze prohlédnout, jak velký talent Belmondo zabil ve prospěch úspěchu u nejširšího diváckého úspěchu.

Ostatně totéž byť s cynickým podtextem lze říci i o krásné Jean Sebergové, (její život byl ukončen předčasně na samém vrcholu filmové dráhy), která s Belmondem vytvořila nejen jeden z nejromantičtějších filmových mileneckých párů, ale byla mu i náležitou hereckou partnerkou, která s ním dokázala rezonovat i v těch nejobtížnějších plně improvizovaných scénách.

Nicméně U konce s dechem je především exhibice Jeana-Luca Godarda, který nejenže porušil veškeré dosavadní filmové zákony s absencí scénáře, kdy jsou bez přípravy improvizovány i role statistů a neherců; dynamickou kamerou - celý film natočil Raoul Coutard pouze ruční kamerou; střihem, jež na rozdíl od běžného postupu, kdy jsou do jednoho celku spojovány nesourodé záběry kamery, Godard a Decugisová postupují zcela opačně a na části rozstřihávají souvislé záběry jedné kamery, nenávratně rozbil na kusy doposud nemyslitelné.

Vynechal-li jsem v úvodu jakékoliv líčení vlastního příběhu tak, aby byl dán maximální prostor k osvětlení příčin, proč se snímek U konce s dechem stal jedním z nejdůležitějších filmů evropské kinematografie, nelze se nyní nepozastavit alespoň nad vlastním smyslem, který lze položit někam mezi život tady a teď, neomezenou svobodu a neodvratnou smrt, po které ruku v ruce s nezničitelným entuziasmem hlavní hrdina touží, protože bere buď vše nebo nic. A v okamžiku, kdy mu jeho milenka oznámí, že jej udala policii, aby tak sama sobě dokázala, že jej nemiluje, je u konce se svým dechem.

Čekáte-li pak od závěrečné scény, kdy postřelený Michel Poiccard vrávoravě běží ulicí, aby na jejím konci padl k zemi, jakoukoliv sentimentalitu, budete zklamáni, protože pro lacinou hru na divákovi city zde není místa.