V noci jsem snil, že jsem motýlem

Pod známým, vševypovídajícím a současně nicneříkajícím názvem Nenápadný půvab buržoazie se skrývá klasický surrealistickými myšlenkami inspirovaný film mexického velikána Luise Buñuela. A ačkoliv to není film nikterak jednoduchý a většina diváků se v něm bez úvodního vysvětlení koncepce záhy ztratí, získal Buñuel, jehož můžeme směle a bez přehánění označit za jednoho z nejlepších režisérů filmové historie, za tento snímek svého jediného Oscara a to za nejlepší cizojazyčný film. Oscar i za nejlepší původní scénář mu pak těsně unikl.

V roce 2008, tedy čtyři roky po jejím úmrtí, měl ve francouzských kinech premiéru životopisný film Sagan, jež pojednává o v rodné Francii čtenářsky velmi oblíbené spisovatelce a dramatičce Françoise Saganové. - Saganové knihy, byť měly spíše klesající kvalitu a jejím nejoceňovanějším dílem byla její prvotina, novela Dobrý den smutku z roku 1954, který napsala ve svých sedmnácti letech, měly vždy vysokou prodejnost, ale ještě většího věhlasu Saganová dosáhla svým osobním životem, kdy její bohatý bisexuální život, drogové i alkoholové eskapády, láska k rychlým autům i rozhazování peněz doslova celými hrstmi byl častým námětem bulváru. Snímek Sagan, v českých kinech uvedený pod názvem Nehanebné lásky Françoise Sagan, ve filmovém klubu české televize zase pod původním Sagan, se pak soustředí právě na sérii perliček z osobního života Françoise Saganové a nečiní si ambice objevit v něm něco nového či snad dokonce složitou osobnost Saganové nějak interpretovat. Stejně se tak divák nic nedozví o jejím díle.

Filmový nadšenec, velký obdivovatel britského režiséra Alfreda Hitchcocka, režisér, producent a příležitostný herec malých rolí, Claude Chabrol, debutoval v roce 1958, kdy na základě vlastního scénáře inspirovaného Hitchcockovými filmy natočil dnes již legendární snímek Krásný Serge, jenž se stal hybným činitelem celé nové etapy francouzského filmu - tak zvané francouzské nové vlny. Po velkém úspěchu, jak u diváků, tak u kritiky, s krátkým rozestupem zrežíroval hned několik velmi podobně koncipovaných snímků a to Bratranci (1959) a Na dva západy (1959) a Hezké holky (1960). Poté však stvořil několik filmových propadáků a tak v rámci finanční tísně natočil dvojici čistě komerčních snímků se špionážní zápletkou a to Tygr má rád syrové maso (1964) a Tygr se parfémuje dynamitem (1965). Po tomto intermezzu se ale zase vrátil k svému vlastnímu stylu, ve kterém je příběh stavěn na psychologické zápletce, a nechal vzniknout sérii velmi slavných filmů Lesbičky (česky uvedeno pod zcenzurovaným názvem Laně, 1968), Nevěrná žena, Bestie musí zemřít (oba z roku 1969) a Řezník (1970).

Francouzský režisér, scénárista a herec Abdellatif Kechiche má vzhledem k svému původu - narodil se a do svých šesti let vyrůstal v Tunisku - blízko k námětům z imigrantského prostředí. Snímek Černá Venuše z roku 2009, postavil na historické postavě Sarah Baartmanové, jež se narodila okolo roku 1790 jako otrokyně v Jihoafrické republice, s svým původem pocházela z kmene Khoikhoiů, nizozemskými kolonizátory posměšně přezdívaného jako Hotentoty. - Odtud její přezdívka z evropského turné, kdy byla v Londýně a Paříži uváděna jako Hotentotská Venuše. O skutečném životě Sarah Baartmanové toho není mnoho známo, naopak proslula až po své smrti, kdy byly v pařížském Přírodovědeckém muzeu po více než 150 let, konkrétně od roku 1815 do roku 1974, vystavovány její genitálie, mozek a kostra. - Některé z žen kmene Khoikhoiů totiž měly nadměrně vyvinuté pozadí a stydké pysky, jež o několik centimetrů přesahovaly hranici vaginy, a tyto tělesné znaky soudobé francouzské vědce inspirovalo k tomu, že právě genitálie, mozek a odlitek posmrtného těla Baartmanové brali jako vědecký důkaz velmi blízkého vztahu mezi domorodými afričany a opicemi.

Hořký měsíc sice není žádnou velkou literárních předlohou, ale přesto by pro svou originalitu mohla předurčovat vznik nadčasové filmové adaptace. Režisér Roman Polanski, jež svůj vrchol prožil v hloubi 70.%nbsp;let však vsadil na prvoplánovité zjednodušení, nevýrazné herecké výkony, a konečně i zcela chabou režii tak, že byť film Hořký měsíc vytěžil z původní předlohy Pascala Brucknera naprosté minimum, stal se pro mnohé z diváků takřka kultovní podívanou.

Kieślowského příspěvek do světové kinematografie se sice vzhledem k minimálnímu času, jenž mu byl mezi léty 1989 a 1996, tedy mezi pádem železné opony v Polsku a Kieślowského smrtí, vyhrazen, více či méně omezen na čtveřici filmů - krom Dvojího života Veroniky, trilogii Tři barvy, nicméně i toto „minimum“ z Kieślowského dělá jednoho z nejlepších režisérů všech dob. Ba, Kieślowski tvoří ve světových dějinách kinematografie zcela svébytnou kategorii precizně propracovaných snímků s rozjímavě poetickou atmosférou, která je snad právě i pro své snad až nadfilmové kvality přístupná poměrně širokým diváckým vrstvám.