V noci jsem snil, že jsem motýlem

V prosinci roku 1987 měly v rozmezí jen dvou týdnů premiéru dva velmi podobně koncipované snímky a to britský autorský snímek Naděje a sláva relativně neznámého režiséra Johna Boormana, a americký snímek Říše slunce v režii v té době již naopak proslulého Stevena Spielberga. Oba snímky pojí společné téma - drama II. světové války pohledem nedospělého chlapce, který válečnou vřavu, lidské utrpení ale i smrt, vidí zcela odlišně než dospělí a válka je pro něj i přes řadu nepohodlí v prvé řadě velkým dobrodružstvím s nebývalou svobodou.

Oba snímky vsadily na historickou autentičnost s velmi věrnými kostýmy, kulisami ale i precizními hereckými výkony. Naděje a sláva se odehrává v Londýně, Říše slunce v Šanghaji a ve střední Číně. Rozpočet britského snímku byly na evropské poměry velmi štědré 3 milióny dolarů, rozpočet Říše slunce byl o řád vyšší - 35 miliónů, tržby pak v poměru 10 versus 66. Co se týče ocenění ze strany filmové kritiky, pak příznivěji vešel snímek Naděje a sláva, který sice podobně jako Říše slunce nezískal žádnou ze sošek prestižních Oscarů, co se týče nominací byl velkým favoritem v pěti prestižních kategoriích - nejlepší film, nejlepší režie, nejlepší scénář, nejlepší kamera a nejlepší dekorace, zatímco Říše slunce posbírala nominace v kategoriích nejlepší kamera a nejlepší dekorace, kostýmy, střih, zvuk a hudba.

Dále, zatímco John Boorman vycházel z vlastního scénáře, který napsal na základě svých autentických dětských prožitků, Steven Spielberg vyšel z románového bestselleru J. G. Ballarda, a scénář pro něj napsal britský dramatik Tom Stoppard a Menno Meyjes. Naděje a sláva byl přirozeně natáčen v okolí Londýna, zatímco stěžejní scény Říše slunce se natáčely přímo v Číně a to jako vůbec první americký film od roku 1940. Přesto však bylo ve filmu použito na 5000 rekvizit.

V pomyslném souboji britského Davida a amerického Goliáše tak celkem jednoznačně zvítězil snímek Naděje a sláva a to především proto, že John Boorman svůj film pojal nostalgicky s poetickou nadsázkou, ale i velkou dávkou humoru tak, že se jeho film na první pohled vyděluje z dlouhé řady pateticky pojatých válečných snímků.

Historické události jsou ve filmu znázorněny jen ve formě autentických rozhlasových vysílání, kdy se z úst Neville Chamberlaina dozvídáme o Mnichovské zradě, kdy Velká Británie a Francie prodala Československo, z úst Winstona Churchilla pak o vyhlášení války po napadení Polska. Na život asi desetiletého Billa však mají tyto události jen minimální vliv, ba naopak, poté co se jeho otec přihlásí jako bývalý voják z I. světové války jako dobrovolník do armády, ale protože je již starý, je umístěn jako úředník k psacímu stroji, či se jeho matka dá dohromady se svým někdejším milencem z mládí, má pro Billa vnější tok dějin spíše jen pozitivní následky, což nemění ani fakt, že nakonec je německým Luftwaffe vybombardován i jeho rodný dům a celá početná rodina se přestěhuje na předměstí, do letního domečku dědečka.

Válka je z Billova pohledu tedy jen řadou dobrodružství, kdy s kluky prolézají ruiny vybombardovaných domů, poprvé uvidí nahé ženské tělo a to své jen o několik let starší vrstevnice, kterou za to s ostatními obdaruje perlovým náhrdelníkem, který našli v ruinách, ale je i pozorovatelem obecné sexuální nevázanosti, kdy jak matka, tak jeho patnáctiletá sestra si plnými doušky užívají neopakovatelné svobody, kterou poskytuje právě jen válka, kdy člověk neví, zda se ještě dožije zítřka.