V noci jsem snil, že jsem motýlem

V roce 2004 se po obrovském a asi nikým nečekaném úspěchu filmu Karla Janáka Snowborďáci, se vzedmula krátká vlna filmů pro náctileté, které byly postavené na jednoduché zápletce a to, jak chce parta kluků přijít o panictví. Tento typ snímků se přirozeně točí jako rychloobrátkové zboží formou prvoplánové komedie bez nějakých psychologizujících či existencialistických přesahů s tím, že tvůrci si na nic nehrají a diváci na straně druhé od filmu nic neočekávají. Po Snowborďácích pak byly v rychlém sledu vytvořeny další variace à a la Panic je nanic (2005) Rafťáci (2006) a bylo po pouze otázkou času, kdy na trh dorazí i komedie natočená z pohledu dospívajících dívek. - A tímto očekávaným filmem se měl stát snímek Pusinky z roku 2007, který již jak svým názvem, tak způsobem propagace filmu ze strany jeho producentů, nenechával žádného z diváků na pochybách, že se bude jednat o dívčí variaci na téma, jak se zbavit panenství a pořádně si užít.

Avšak Pusinky nejsou ani filmovým slaďákem, ani komedií a asi nejsou primárně určeny pro mladistvé či výhradně dívčí publikum. Pusinky jsou naopak jedním z nejautentičtějších a nejpovedenějších snímků o tématu dospívání snad v celé české historii. Současně jsou také asi jediným plnohodnotným českým příspěvkem do žánru road-movie (pomineme-li Jízdu Jana Svěráka). Pusinky jsou rovněž natočeny ve velmi realistickém a v některých scénách až naturalistickém tónu, jsou postaveny na výborně sestaveném scénáři, vynikají skvělou režijní koncepcí a skvělými hereckými výkony neokoukaných hereckých tváří. - Jednou větou Pusinky tvoří antitezi ke všemu povrchnímu a prázdnému a mají všechny předpoklady k tomu, aby se staly se kultovním filmem současné generace. Ale nestaly se. Zůstaly nepochopeny, nedoceněny a slabá návštěvnost a tržby z nich dělají naprostý propadák, kdy jej v roce 2007 shlédlo necelých 60 tisíc diváků a neutržily ani 5 miliónů. (Pro srovnání velmi primitivní a hloupou komedii Rafťáci v kinech shlédlo na 700 tisíc diváků s tržbami sahajícími k 70 miliónům.) A bohužel se z Pusinek nestala kultovní záležitost alespoň a posteriori a dnes jsou více než svými kvalitami známy jako ojedinělý český příspěvek do žánru filmů s lesbickou tématikou, což je samo o sobě znak nepochopení i degradace mnohem širšího filmového příběhu.

To, že nebyl jednoduchý ani samotný zrod filmu, svědčí i dlouhých sedm let, jež uběhly od prvotní idey k finální realizaci: Počátky snímku sahají až do roku 2000, kdy Petra Ušelová napsala první verzi scénáře a v podobě filmové povídky s tím, že scénář pak s režisérkou Karin Babinskou několikrát výrazně přepracovala. K vlastnímu natáčení mělo být přikročeno v roce 2005 a to dvou předchozích odkladech, kdy se nepodařilo shromáždit celý rozpočet, ale producentská společnost Negativ týden před začátkem natáčení projekt zastavila. Produkce se poté ujala společnost Cineart společně s Českou televizí a natáčení tak započalo až v červnu 2006.

Snímek pojednává o trojici osmnáctiletých spolužaček - Karolíně, Išce a Vendule - jež se po maturitě rozhodnou odcestovat za sezónní prací do Holandska s tím, že budou cestovat autostopem, aby tak jednak ušetřily a jednak zažily dobrodružství. Dalším důvodem proč odcestovat je útěk a to jak z domova, tak před vlastními problémy. - Iška řeší svou sexuální orientaci, kdy si připadá chladná jako ryba a proto se považuje za lesbu. Karolína své sebevědomí, které si dodává tím, že velmi často střídá sexuální partnery. A Vendula se zase trápí svým vzhledem, kdy se nepovažuje za dostatečně přitažlivou.

Celý snímek má velmi pochmurnou atmosféru, kterou vytváří jak samotný příběh tak i zvolené exteriéry, kdy se film odehrává v průmyslových oblastech severních Čech. Ve filmu je také několik scén, které nejsme zvyklí vídat ani v kontextu evropské kinematografie, natož pak té české - jedná se o scény koitu či spíše znásilnění Venduly na benzínové pumpě a dále scéna, kdy se opilá Vendula vymočí na podlahu kuchyně v nádražní restauraci a všechny tři holky poté musí utíkat před rozběsněným kuchařem.