V noci jsem snil, že jsem motýlem

Synonymem pro jugoslávský film je pro drtivou většinu filmových fanoušků Emir Kusturica. O to složitější je však hledat synonymum pro film „balkánský“, kdy zmíněný Kusturica má přes svůj srbský nacionalismus ve své tvorbě více než k Balkánu blíže k Západní Evropě, což nezvrátil ani de facto jediný Kusturicův opus na balkánské téma Černá kočka, bílý kocour.

Skutečný „Balkán“ je tak nutné hledat v díle jiných režisérů, kdy se na prvním místě nabízí možná jeden z vůbec nejlepších jugoslávských filmů všech dob, Kdo to tam zpívá v režii Slobodana Šijana.

Snímek Kdo to tam zpívá těží ze zmíněného balkánského fenoménu, který je ve filmu zdůrazněn jak hudebními vložkami putujících cikánů, tak vnějšími kulisami s neopakovatelným bordelem i svéráznými postavami, ale zejména pak z geniálního scénáře z pera srbského dramatika Dušana Kovačeviće.

Značná část děje se odehrává v interiéru autobusu, jenž lze i v kontextu roku 1941, ve kterém se se děj filmu odehrává, označit za autobusového veterána. Ve filmu je tak kladen obrovský důraz na rozvržení scény, dokonale stavěné dialogy a vnější katalyzátory děje tak, aby se divák nejen necítil stísněn omezeným prostorem autobusu, ale naopak v něm vyvolával neopakovatelnou náladu balkánské road-movie, kdy je během sotva 30 kilometrové cesty do Bělehradu vykreslen dějinný zlom jedné končící epochy.

Společně s geniálním scénářem a neoddiskutovatelnou režií, která dokonale využila všech možností, jež stísněný, několik metrů čtverečních velký, prostor autobusu nabízí, je film postaven i na skvělých hereckých výkonech, kdy herci dokonale, přirozeně a bez křečovitého patosu zvládají přechody mezi tragickou a komediální rovinou příběhu.

Je jaro roku 1941 a svérázná skupina cestujících má namířeno do hlavního města Bělehradu. Autobus je však ovládán dominantním průvodčím tak, že vůbec nastoupit do autobusu znamená zcela se podrobit a nechat se bez reptání okrádat jak na zvýšeném jízdném, nesmyslnými přirážkami i nadvakrát zaplacenou jízdenkou. To je navíc korunováno absolutním podvolením se mrzutým náladám konduktéra, ale i zběsilé jízdě jeho lehce slaboduchého syna. To vše na pozadí počínající okupace německými vojsky, s mnoha útrapami ale i osobními dramaty tak, že původně dvou hodinová cesta se protáhne na dva dny, ve kterých je symbolicky obsažen předěl celé jedné epochy.