V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ettore Scola ve snímku Terasa z roku 1980 vynalézá nový styl filmového vyprávění, kdy styčným bodem není tradiční zápletka, příběh či filmová postava, ale je jím místo - v případě snímku Terasa je to večírek skupiny římských intelektuálů, jež se pořádá na terase s kulisami střech setmělého města. Tuto ideu dále rozvíjí v Tančírně, ve které Scola shrnuje události čtyř dekád 20. století a to proměnou hudby, tanečních stylů i oblečení bavících se tanečníků. V sáze Rodina z roku 1987, pak v interiérech jednoho římského bytu mapuje hned prvních osm dekád minulého století.

V pořadí druhý celovečerní film Davida Lynche Sloní muž z roku 1980 si odnesl, v kontextu předešlé i následné Lynchovy nezávislé tvorby, zcela neuvěřitelných 8 nominací na prestižní ocenění Americké filmové akademie - Oscara. Za úspěchem snímku je v prvé řadě nutné hledat filmovou předlohu v podobě skutečného Josepha Merricka (ve filmu chybně přejmenovaného na Johna), přezdívaného pro své znetvoření Sloní muž, který si dokázal získat velké sympatie i v anglické královské rodině, kdy jeho velkou sympatizantkou byla Alexandra, princezna z Walesu, potažmo se o něj zajímala i samotná královna Viktorie.

Osmdesátá léta jsou v Kurosawově tvorbě ve znamení dvou velkoryse koncipovaných snímků, Kagemuša z roku 1980 a Ran z roku 1985, jež se staly de facto vzorem pro celou kategorii východoasijských akčních snímků. Avšak přes důraz na vizuální složku s vířivou hrou barev, precizně zrežírované scenérie hromadných přesunů vojsk, ale i pro Evropana velmi autentickým výletem do nitra japonských dějin toho oba snímky nemají příliš mnoho co nabídnout. Ba chybějí jim ty nejzákladnější aspekty slavných Kurosawových snímků v čele s důrazem na individuální herecké výkony, psychologii jedince, ironický podtext, ale i morálně filozofické poselství tak, že oba snímky začnou svého diváka poměrně záhy nudit.