V noci jsem snil, že jsem motýlem

Poetický příběh s minimem dialogů, dlouhými záběry na jezero v proměnách ročních období a buddhistický mistr, který žije se svým mladým žákem na plovoucím chrámu uprostřed jezera. Tak by se tedy také dal film Jaro, léto, podzim, zima ...a jaro charakterizovat, avšak vlastní smysl a sdělení jeho tvůrce Kima Ki-duka, je ukryt v duchovním vývoji mladého mnicha, nikoliv v náboženském, protože buddhistické náboženské prvky tvoří jen kulisu a režisér sám otevřeně přiznává, že je křesťan a buddhismus nijak hlouběji nestudoval, ale ve vývoji lidském se závěrečnou katarzí a vydáním se cestou svého mistra, již v mládí odmítl.

Hloubavější čtenář se již jistě sám dovtípil, že roční období v názvu jsou jen alegorií pro lidský život, avšak i proměny dvou hlavních aktérů, mistra a jeho žáka, v čase, jsou zase jen zástěrkou a předehrou pro vrcholné zimní období, avšak po pořádku:

Jaro: Mistr se snaží vychovávat svého žáka a budovat jeho lidské, světské i duchovní hodnoty. Ústředním motivem jarního období je chlapcovo mučení zvířátek, kdy rybce, žábě a hadovi přiváže ke krku kámen. Mistr v noci udělá totéž chlapci s tím, že jej odváže až chlapec osvobodí zvířátka, ale pokud jen jedno ze zvířátek zahyne, bude ten kámen chlapec nosit ve svém srdci po celý život. Ač by se mohlo zdát, že tato scéna, jež vrcholí pláčem chlapce na mrtvou rybkou a zkrvaveným hadem, má jen čistě výchovný podtext à la buddhistická tradice tak, že ji divák ve svém vědomí velmi brzy opouští, je ve skutečnosti tato scéna klíčová a jen s jejím přispěním lze pochopit vyvrcholení v zimním období a potažmo vlastní smysl filmu.

Léto: Do chrámu se přijde matka a její nemocná dcera, jež dle mistra netrpí fyzickou nemocí, ale trpí její duše. Dcerou je uchvácen dospívající mnich, ve kterém zvítězí tělo a přirozenost nad duchovními ideály a stanou se milenci. Nicméně láska i sex dívku vyléčí a je nucena z chrámu odejít. V nastávající noci uteče i mladých mnich, který navíc ukradne sošku Buddhovy hlavy a živého kohouta.

Podzim: Starý mnich si z žebravé pochůzky přinesl koláč zabalený do novin, ve kterých si všimne fotografie svého bývalého žáka, jež je hledán pro vraždu své manželky. Jeho bývalý žák se krátce poté v chrámu objeví. Je plný zlosti, nenávisti, na Mistra neurvale křičí, nadává. Mistr jej nechá být až do chvíle, kdy se jeho žák chystá spáchat rituální sebevraždu a na svá ústa a oči nalepí papírky s korejským znakem „zavřeno“. Mistr jej zmlátí holí a svázaného jej pověsí ke stropu s tím, že tam bude viset tak dlouho, dokud svíčka neprohoří lano, na kterém je napnut. Mistr mezitím začal na dřevěném podlaze před chrámem psát posvátnou mantru pro zklidnění duše a nalezení vnitřního míru, což dělá za pomoci ocasu kočky, kterou si kdysi přenesl z pevniny ještě jako malé koťátko. Poté, co je žák svíčkou osvobozen, přikáže mu, aby písmena do dřeva vyryl nožem, kterým zabil svou manželku a kterým se chtěl zabít on sám. Při zuřivé řezbě přijdou k jezeru pro Mistrova žáka dva detektivové, ale na Mistrovu žádost souhlasí, aby mohl dokončit započatý úkol. A onen den a noc, duchovně zapůsobí i na oba policisty tak, že ráno Mistrovi pomáhají vyřezanou mantru obarvit a jak oni tak žák odcházejí zcela zklidněni.

Zima: Mistr vycítí svůj čas, připraví chrám pro svého nástupce, na oči a ústa si přilepí papírky s rituálním znakem „zavřeno“ a na loďce plovoucí jezerem se upálí. Do opuštěného chrámu přichází žák, jež ze zamrzlého jezera vyteše zbytky uhlíků Mistra, do ledu zamrzlého vodopádu vyseká Buddhovu sochu do níž vloží Mistrovy ostatky, naváže na Mistrův duchovní odkaz, trénuje své tělo. Jednoho dne do Chrámu přijde žena s obličejem zavázaným šátkem a s malým dítětem v náruči. V noci chce nezpozorována odejít, ale při přechodu přes zamrzlé jezero, spadne do vysekané díry a uvízne pod ledem. Mnich ráno její tělo vytáhne na led. K pasu si přiváže lano s mlýnským kamenem na konci, vezme Buddhovu sochu a obé polonahý táhne přes zamrzlé jezero, do vzdálených skal. Tyto dlouhé trýznivé scény jsou vlastním vyvrcholením filmu. Přiznám se, že jsem zpočátku mnichovo trýznění považoval za očištění mrtvé ženy, avšak až při psaní této kritiky, jsem si plně uvědomil plný význam: mnich ve skutečnosti nevlekl jen mlýnský kámen, ale vlekl kámen, jež měl ve svém srdci pro zabití malých zvířátek i manželky a tato symbolická scéna jej mohla konečně osvobodit. Ale význam je ještě hlubší, protože mnicha v tomto období hrál sám režisér…!

A jaro: jak jistě každý tuší, očištěný mnich se sám stal Mistrem a vychovává osiřelé dítě.

Jak jsem zmínil již v úvodu, film se snaží o maximalizaci účinku sdělení tak, že se celý děj odehrává jen na jezeře a jeho nejbližším okolí, evropský divák je pak dále jistě okouzlen asijskou přírodou v proměnách ročních období, jež se sice navenek neliší od těch našich. Dále dlouhé záběry, minimum herců, katarze nejen mnicha či režiséra, ale i každého z diváků - tak silný účinek film má…