„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

2003

Ivan Vojnár: Lesní chodci

Ivan Vojnár: Lesní chodci

V pořadí třetí celovečerní film vystudovaného kameramana Ivana Vojnára Lesní chodci z roku 2003 není v žádném případě počinem určeným pro masové publikum (a skutečně jej v kinech neshlédlo ani deset tisíc diváků), ale přesto či právě proto, že se Ivan Vojnár nemusel sklánět přes (ne)vkusem majoritního diváka, jsou Lesní chodci počinem mimořádným a to jak samotnou látkou, kdy lze film charakterizovat také jako hraný dokument či filmový esej, tak způsobem natáčení, kdy byl film točen od května 2001 do dubna 2002 (běžným snímkům to zabere dvacet až pětadvacet natáčecích dnů), tak obsazením, kdy krom ústřední role Rufuse v podání mimořádně herecky silného Jiřího Schmitzera a role Puklice hranou Jitkou Prosperi se v dalších hlavních rolích objevují výhradně neherci, tak režijní koncepcí, kdy Vojnár sázel na improvizace, i na to, že před svými (ne)herci tajil scénář a jednotlivé natáčené scény neměly jasný začátek a konec, což společně s použitím dlouhých záběrů dává filmu dokumentární atmosféru.
Jo Nesbø: Pentagram

Jo Nesbø: Pentagram

Marekors, 2003

Po obrovském úspěchu trilogie Milénium, zesnulého švédského novináře a spisovatele Stiega Larssona, se u nás ale i ve světě znovuzrodila nová vlna zájmu o fenomén takzvané severské detektivky, jež co do čtenářské obliby jako žánr kulminoval v 60. a 70. letech, ale jako celek nikdy nepřekročil hranice brakové literatury. To se změnilo právě s Miléniem, jež svými sociálními, kulturními i genderovými extenzemi povýšilo tento okrajový žánr na plnohodnotný literární směr, jenž se začal těšit oblibě jak u čtenářů tak u nakladatelů tak, že namísto ještě nedávných paperbackových neoriginálních překladů z němčiny nebo z angličtiny si dnes český čtenář může dopřát překlad ale i grafické a dílenské zpracování té nejvyšší úrovně.

2003

Josef Král: Střemhlavý let v kleci

Josef Král: Střemhlavý let v kleci

Bohumil Hrabal intenzivně psal, nejprve surrealismem a poetismem inspirované básně, později povídky ovlivněné totálním realismem, až konečně někdy na přelomu 50. a 60. let dospěl ke své svébytné formě pábitelství s typicky hrabalovskou poetikou. Hrabal začal psát někdy kolem svého 20. roku a s ubíhajícími roky psal a psal stále intenzivněji tak, že byl svými známými nazýván jako grafoman z Libně - snad proto, že první jeho kniha Perlička na dně se k čtenářům dostala až po dalších třideti letech intenzivního psaní, kdy teprve na počátku 60. let (Perlička na dně konkrétně 20. září 1962) dovolila soudobá cenzura vydat jeho díla, která byla v duchu socialistické estetiky považována za obscénní a bez vyšších uměleckých kvalit.
Witold Gombrowicz: Naše erotické drama

Witold Gombrowicz: Naše erotické drama

1944–1945

Dílo jednoho z nejvýznamnějších polských spisovatelů a dramatiků 20. století, Witolda Gombrowicze, se k českému čtenáři začalo v dávkách dostávat až po roce 1990. Jeho nejvýznamnější díla díla à la Ferdydurke, Trans-Atlantik, Pornografie či Kosmos, pak dokonce byla do češtiny přeložena až v posledních několika letech. Jako perlička pro polanisty či zaryté milovníky Gombrowicze pak bylo vydání souboru Naše erotické drama, jež shrnuje 8 Gombrowiczových článků, které Gombrowicz ve stavu finanční nouze publikoval ve španělsky psaném argentinském časopise Aquí Está a to v letech 1944–1945.
Mario Vargas Llosa: Ráj je až za rohem

Mario Vargas Llosa: Ráj je až za rohem

El paraíso en la otra esquina, 2003

Peruánec Mario Vargas LLosa vstoupil na světovou literární scénu hned svou prvotinou Město a psi z roku 1963, kdy společně s Argentincem Juliem Cortázarem, Mexičanem Carlosem Fuentesem a Kolumbijcem Gabrielem Garcíou Márquezem stál u počátku nevídaného uměleckého vzestupu latinsko-amerických autorů, který v průběhu 60. let nenávratně smetl dosavadní koncepci moderní literatury.
Nina Lugovská: Ztracený deník

Nina Lugovská: Ztracený deník

Луговская Нина. Хочу жить... Из дневника школьницы: 1932—1937 (Ztracený deník sovětské školačky Niny Lugovské 1932-1937)

Především jako zajímavý příspěvek lze ohodnotit publikaci osobních zápisků jedné ze Stalinových obětí z konce 30. let, Niny Lugovské, ruskou badatelkou Irinou Osipovovou, která jej objevila v rámci svého pátrání v archivech ruské tajné služby NKVD a v roce 2003 připravila k ruskému vydání.
Krysař

Krysař

Filmy, respektive jejich tvůrci, mohou mít nejrůznější ambice, v případě Krysaře pak bylo jedinou ambicí zapsat se do Guinessovy knihy rekordů tím, že bude natočen během 24 hodin mezi Silvestrem a Novým rokem. To samo o sobě mnohé napovídá o kvalitách, respektive nekvalitách, tohoto účelového produktu, jenž lze jen velmi stěží nazvat skutečným filmem.
Revizoři

Revizoři

Originální příběh, dokonalé vykreslení atmosféry prostředí podzemky i psychologie revizorů, jež nenáviděni a opovrhováni se za své povolání nejen stydí, ale i trpí značnými poruchami osobnosti tak, že se sami sebou cítí jen ve společnosti svých revizorských druhů v domovském prostředí metra. Dynamický střih, barevně podkreslující hudba a brilantní režie, to vše dělá z maďarského filmu Revizoři největší filmovou událost několika posledních let.
18. Prosinec 2008
Old Boy

Old Boy

V Jižní Korei, v zemi svého vzniku, se z druhé části volné trilogie na téma „pomsta“, Old Boy, režiséra a filmového tvůrce Park Chan-wooka stal jeden z nejnavštěvovanějších filmů celé historie. V Evropě pak sice zdaleka nezaznamenal, vzhledem k absenci nějaké velké reklamy i zemi svého původu, jež se nemůže pochlubit bohatou filmovou historií, takovou návštěvnost, ale zato na mnoha filmových festivalech způsobil kulturní i umělecký šok, a to nejen proto, že z již dávno vyčpělého tématu, jež navíc završil i zdánlivě definitivně uzavřel Quentin Tatantino ve své kultovní parodii Kill Bill, ale nabídl i zcela nový úhel pohledu, kde je pomsta zrelativizována až ad absurdum, a učinil tak formou, jež na jedné straně šokuje svým bezostyšným naturalismem, ale na straně druhé tak činí jen v náznacích, vlastní krvavé scény, ve kterých jsou kladivem trhány zuby či si hlavní hrdina si nůžkami ustřihne jazyk, jsou ponechány (s výjimkou pojídání živé chobotnice) jen na fantazii diváka.
Kim Ki-duk: Jaro, léto, podzim, zima ...a jaro

Kim Ki-duk: Jaro, léto, podzim, zima ...a jaro

Poetický příběh s minimem dialogů, dlouhými záběry na jezero v proměnách ročních období a buddhistický mistr, který žije se svým mladým žákem na plovoucím chrámu uprostřed jezera. Tak by se tedy také dal film Jaro, léto, podzim, zima ...a jaro charakterizovat, avšak vlastní smysl a sdělení jeho tvůrce Kima Ki-duka, je ukryt v duchovním vývoji mladého mnicha, nikoliv v náboženském, protože buddhistické náboženské prvky tvoří jen kulisu a režisér sám otevřeně přiznává, že je křesťan a buddhismus nijak hlouběji nestudoval, ale ve vývoji lidském se závěrečnou katarzí a vydáním se cestou svého mistra, již v mládí odmítl.