V noci jsem snil, že jsem motýlem

Není tomu mnoho let, přesněji šest, kdy představa uměleckého filmu v podání korejského tvůrce budila bohapustý smích. K objevení korejské kinematografie tak došlo v roce 2001, kdy se do českých i evropských kin dostal snímek Ostrov filmového samouka Kim Ki-duka. Když však o další tři roky později přišel Kim Ki-duk s naturalisticky poetickým snímkem Jaro, léto, podzim, zima ...a jaro stal se korejský film minimálně námětem intelektuálních diskusí. A poté, co do evropských kin vkročil i Park Chan-wook se svým druhým dílem volného cyklu na téma pomsty, brutálním snímkem Old Boy, nebylo již o korejské kinematografii žádných pochyb a Park Chan-wook si odnesl celou řadu ocenění z evropských filmových festivalů, ba dokonce zabodoval i u jinak velmi konzervativního českého diváka.

V Jižní Korei, v zemi svého vzniku, se z druhé části volné trilogie na téma „pomsta“, Old Boy, režiséra a filmového tvůrce Park Chan-wooka stal jeden z nejnavštěvovanějších filmů celé historie. V Evropě pak sice zdaleka nezaznamenal, vzhledem k absenci nějaké velké reklamy i zemi svého původu, jež se nemůže pochlubit bohatou filmovou historií, takovou návštěvnost, ale zato na mnoha filmových festivalech způsobil kulturní i umělecký šok, a to nejen proto, že z již dávno vyčpělého tématu, jež navíc završil i zdánlivě definitivně uzavřel Quentin Tatantino ve své kultovní parodii Kill Bill, ale nabídl i zcela nový úhel pohledu, kde je pomsta zrelativizována až ad absurdum, a učinil tak formou, jež na jedné straně šokuje svým bezostyšným naturalismem, ale na straně druhé tak činí jen v náznacích, vlastní krvavé scény, ve kterých jsou kladivem trhány zuby či si hlavní hrdina si nůžkami ustřihne jazyk, jsou ponechány (s výjimkou pojídání živé chobotnice) jen na fantazii diváka.

Podaří-li se nám nám alespoň na chvíli zbavit nutkavých představ spojených ať již se záběrem vyměšujícího se muže s výkalem padajícím do vody, sadistickými sexuálními scénami, rybářskými háčky zaseknutými v nutkavé touze se zničit, respektive přehlušit bolest raněného srdce, do vlastního hrdla, respektive dělohy, či záběry žáby svlékané z kůže, zaživa rozsekávanými či rozřezávanými rybami, uvidíme Ostrov ve zcela opačném světle, jež pro svou poetiku, dlouhé záběry kamery namísto zbytečných dialogů, jež jsou ve filmu omezeny jen na nejnezbytnější minimum, ale i zcela netušené rozměry lásky, jež neváhá zabíjet, bodat i trpět, je tento Kim Ki-dukův autorský výtvor hluboký zásah, byť pro mnohé tím nejkontroverznějším a nejvíce šokujícím způsobem, do dosavadního způsobu vnímání, ve kterém se snoubí odpor s něžnou krásou.