V noci jsem snil, že jsem motýlem

Kieślowského příspěvek do světové kinematografie se sice vzhledem k minimálnímu času, jenž mu byl mezi léty 1989 a 1996, tedy mezi pádem železné opony v Polsku a Kieślowského smrtí, vyhrazen, více či méně omezen na čtveřici filmů - krom Dvojího života Veroniky, trilogii Tři barvy, nicméně i toto „minimum“ z Kieślowského dělá jednoho z nejlepších režisérů všech dob. Ba, Kieślowski tvoří ve světových dějinách kinematografie zcela svébytnou kategorii precizně propracovaných snímků s rozjímavě poetickou atmosférou, která je snad právě i pro své snad až nadfilmové kvality přístupná poměrně širokým diváckým vrstvám.

Snímek Dvojí život Veroniky je v Kieślowského díle do značné míry klíčový, kdy možná divácky známější trilogie Tří barev - Modrá, Červená, Bílá již jen, co do filmové techniky, úlohy hudební složky a způsobu snímání kamerou, jen dále rozvíjejí to, co dovedl k dokonalosti právě ve Dvojím životě.

Kieślowski však nebyl pro světovou kinematografii objeven až tímto snímkem s francouzskou koprodukcí, ale nejen jako filmový režisér, ale zejména morálně zásadový člověk byl Kieślowski jeden z nejdůležitějších představitelů polského „kina morálního neklidu“, ba jeho snímek Krátký film o zabíjení z původně televizního cyklu Desatero získal mimo jiné Cenu poroty v Cannes a Felixe za nejlepší evropský film roku 1987.

Kieślowského snímky však nejsou pouhou režijní exhibicí a právě naopak je lze více přirovnat filharmonii s Kieślowským za dirigentským pultíkem a několika skvělými sólisty v popředí. V případě Dvojího života Veroniky je dokonce režie zdánlivě odsunuta do pozadí, kdy je divák stržen jak vlastním příběhem z rukou scénáristů Krzysztofa Kieślowského a Krzysztofa Piesiewicze s opravdovým minimem dialogů (nejdůležitější pasáž a de facto klíč k celému filmu o baleríně jež při tanci zemře a promění se v motýla je ztvárněna pomocí loutkového představení pro děti), tak filmovou kamerou Sławomira Idziaka s jeho důrazem na detail i barevné ladění v návaznosti na náladu v momentálním ději a zejména srdcervoucí hudbu dvorního skladatele Zbigniewa Preisnera, kdy je pod ve filmu dominantním motivem z Concerto en mi minor podepsán fiktivní nizozemský skladatel Van den Baudenmayer.