V noci jsem snil, že jsem motýlem

Je jistým klišé tvrdit, že značná část světové literatury je zkrátka a dobře nepřevoditelná do filmové podoby. V případě Lužinovy obrany Vladimíra Nabokova pak nizozemská režisérka Marleen Gorrisová sáhla po látce, jež je vzhledem ke svému psychologickému a emotivnímu náboji, zcela neinterpretovatelná, ba Nabokov v Lužinově obraně dosáhl maxima, kam až lze v popisu lidské psýché zajít. Gorrisové rozhodnutí pustit se do zfilmování této přetěžké látky tedy apriori vyvolává asociace neúspěchu a krachu.

Ovšem právě s vědomím nedostižitelnosti geniality tohoto Nabokovova díla, režisérka Marleen Gorrisová a scénárista Peter Berry původní dílo omezili na zápletku šachové turnaje: Takřka až na archetypální dřeň zjednodušili hlavní postavu Lužina tak, že se z něj v tomto filmovém pojetí stal tichý blázen; a děj takřka celého snímku umístili do luxusního italského hotelu tak, že z původního Nabokovova díla prakticky nezůstal kámen na kameni, avšak pro neznalé originální předlohy vznikl snímek nevšedních psychologických a emotivních kvalit. To vše ruku v ruce s velmi autentickými hereckými výkony Johna Turturra v roli Lužina a Emily Watsonové jako Natalie, jež dávala zavzpomínat na svou nesmrtelnou roli ve snímku Larse von Triera Prolomit vlny.