V noci jsem snil, že jsem motýlem

Pod známým, vševypovídajícím a současně nicneříkajícím názvem Nenápadný půvab buržoazie se skrývá klasický surrealistickými myšlenkami inspirovaný film mexického velikána Luise Buñuela. A ačkoliv to není film nikterak jednoduchý a většina diváků se v něm bez úvodního vysvětlení koncepce záhy ztratí, získal Buñuel, jehož můžeme směle a bez přehánění označit za jednoho z nejlepších režisérů filmové historie, za tento snímek svého jediného Oscara a to za nejlepší cizojazyčný film. Oscar i za nejlepší původní scénář mu pak těsně unikl.

Ostatně s nominací na Oscara se pojí příhoda, kdy se se američtí novináři v předvečer slavnostní ceremonie ptají Buñuela, zda Oscara získá. Buñuel odvětil, že jistě, protože již zaplatil prvních dvacet pět tisíc a druhou polovinu dá po předání ceny. - Toto prohlášení přirozeně způsobilo skandál, který Buñuel dále přikořenil, když po ceremonii prohlásil, že Američané mají své chyby, ale drží slovo. Fotografům Buñuel poté pózoval s Oscarem, parukou a velkými slunečními brýlemi.

Scénář, na které Buñuel pracoval se svým oblíbeným spolupracovníkem Jean-Claudem Carrièrem, měl celkem pět verzí. Základní myšlenka filmu stojí na opakování totožné scény v nejrůznějších variacích. O tom, jaká scéna bude opakována, se ale Buñuel a Carrière rozhodli až na základě příhody, kterou jim vyprávěl producent tohoto filmu Serge Silberman, a to jak Silberman zapomněl, že pozval několik přátel na večeři, a doma tak hosty vítala jeho překvapená manželka v pyžamu.

Tento výchozí leitmotiv je ve scénáři dále rozvinut až ad absurdum. První večeře se neuskuteční poté, co hostitel zaměnil datum a doma byla jen manželka v pyžamu. Hosté se přesto rozhodli společně povečeřet a proto si zajeli do oblíbené blízké restaurace, ale i tato večeře ztroskotá poté, co zjistí, že se v restauraci leží mrtvola majitele a personál se oddává smutečnímu obřadu. Třetí večeře se zase neuskuteční proto, že se hostitelé oddávali manželskému sexu na zahradě a přítomní hosté si mysleli, že utekli před blížící se policií. V této scéně se do stávající pětice složené ze dvou hostitelů a trojice hostů, přidá i šestý host, a to místní biskup, jenž je současně v hostitelském domě zaměstnán jako zahradník. Pátou již takřka započatou přeruší příchod vojenské domobrany.

Další pokusy o společné stolování se již odehrávají ve snech jednotlivých postav tak, že se ve filmu začíná sen spojovat s realitou i s dalším snem tak, že v další sekvenci filmu je již nelze od sebe rozeznat. Ve filmu se též objevují tři Buñuelovy vlastní sny a to o setkání se s mrtvým bratrancem na ulici, sen, kdy se ocitne na jevišti divadla, ale nezná text, a sen kdy jej pozoruje mrtvá matka.

Dalším prvkem, který se opakovaně prolíná v jednotlivých částech filmu, je nijak nesouvisející scéna, kdy tato šestice lidí, jímž nebylo přáno spolu povečeřet, spolu kráčejí po venkovské silnici. A to bez spojitosti s hlavním dějem, bez naznačeného smyslu a bez prozrazení cíle jejich cesty.

Jak již bylo naznačeno v úvodu, v souladu se surrealistickou koncepcí, kdy má název díla vzniknout jako náhodná sekvence slov, jež tak na dílo vrhne nový význam, se pracovní verze scénáře nazývala Půvab buržoazie. Definitivní název pak byl kolektivně zvolen poslední den natáčení, které se odehrávalo v Toledu, a kde štáb dostihla zpráva o smrti francouzského státníka Charles de Gaulle a padl proto návrh na název Pryč s Leninem neboli Panna v hřebčinci. Nakonec ale zvítězila původní varianta, která byla pouze po připomínce scénáristy Carrièra, a to že v názvu chybí přídavné jméno, rozšířena o slovo Nenápadný.

V hereckých úlohách Buñuel vsadil na své oblíbence Fernanda Reye a Michela Piccoliho, kterým psal na tělo již samotný scénář. Ženské obsazení pak Buñuel začal hledat až v rámci pre-produkce. Samotné natáčení zabralo rekordní dva měsíce, a celkově film stál 800.000 dolarů.