„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

2000

26. Listopad 2013
Alice Nellis: Ene Bene

Alice Nellis: Ene Bene

Autorský snímek a celovečerní filmový debut Alice Nellis Ene Bene byl v roce 2000 doslova zjevením, kdy původně vystudovaná scénáristka a dramaturgyně z pražské FAMU, zcela samostatně zrealizovala vlastní scénář (včetně scénáře technického) a to na základě vlastního námětu, sama si sestavila kompletní realizační tým tak, že úkolem hlavního producenta, České televize, bylo jediné a to zajistit velmi nízkorozpočtových deset miliónů. Nakonec ČT zajistila jen poloviční rozpočet, zbytek zajistil koproducent a to společnost Negativ Pavla Sodomky. - Zde jen pro srovnání v témže roce dala ČT na Tmavomodrý svět Jana Svěráka, tedy film po kterém dnes nevzdechne ani pomyslný pes, trojnásobek této částky.
François Ozon: Pod pískem

François Ozon: Pod pískem

Výchozí zápletka snímku Françoise Ozona Pod pískem vychází z režisérova zážitku z dětství, který sám komentuje: „Při natáčení tohoto snímku jsem byl inspirován událostí, která se stala, když jsem byl malý. Byl jsem na pláži s rodiči, často jsme tam viděli postarší manželský pár. Jednoho dne se šel muž koupat a už nikdy se nevrátil. Helikoptéry ho všude hledaly a nikdo se pak již nechtěl jít koupat, často jsem myslel na tu ženu, jak se vrací sama do svého domova, pouze s manželovými věcmi, a ptal jsem se sám sebe, co se dále odehrávalo. Existovalo pro mne mnoho možností toho, co se stalo - manžel se mohl utopit, nebo dokonce utéct.“
Michael Chabon: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye

Michael Chabon: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye

The Amazing Adventures of Kavalier & Clay, 2000

Michael Chabon jakožto jeden z nejvýznamnějších a nejoceňovanějších romanopisců současné Ameriky vstoupil na pole slávy jako hned svým románem Tajemství Pittsburghu z roku 1988. Jeho sláva pak kulminovala o dalších dvanáct let později v rozsáhlém románu Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye z roku 2000, za který mu byla o rok později udělena i Pulitzerova cena v kategorii Nejlepší fikce.
Andrea Sedláčková: Oběti a vrazi

Andrea Sedláčková: Oběti a vrazi

Celovečerní filmový debut Andrey Sedláčkové Oběti a vrazi je v prvé řadě příjemným zpestřením večera pro nejednoho skalního příznivce televize. Sedláčková se jakožto scénáristka i režisérka v jedné osobě v kontextu současné české kinematografie sice neztratila, nicméně vezmeme-li si kvalitativní srovnání jen s těmi snímky, jež měly podobně jako Oběti a vrazi svou premiéru v roce 2000 - Anděl Exit, Ene Bene, Kytice, Otesánek či Samotáři, pak je kvalitativní odstup daný jak nezkušeností, tak talentem a osobními kvalitami doslova katastrofální.
Jan Hřebejk: Musíme si pomáhat

Jan Hřebejk: Musíme si pomáhat

Období II. světové války má v české kinematografii velmi bohatou tradici. Průkopníkem a v mnoha ohledech i uměleckým vrcholem je takřka neznámý film Alfréda Radoka Daleká cesta z roku 1949, který byl však krátce po své premiéře zakázán tak, že český divák budě zvláště obeznámen s Oscarovými snímky Obchod na korze Jána Kadára z roku 1965 a Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela.
Julian Schnabel: Než se setmí

Julian Schnabel: Než se setmí

Julian Schnabel je ve světě znám zejména jako výtvarný umělec, který si vytvořil svůj vlastní expresionisticky laděný styl založený na koláži malých keramických destiček a malby, tak že Schnabelovy plátna jsou samozřejmou součástí sbírek předních světových galerií moderního umění. V roce 1996 se pak Schnabel etabloval i jako filmový režisér, když natočil snímek Basquiat, ve kterém sleduje krátkou životní dráhu jednoho z nejúspěšnějších výtvarných umělců 80. let Jeana-Michel Basquiata (ve snímku mimo jiné herecky exceluje David Bowie jakožto Andy Warhol). Snímek Než se setmí z roku 2000 pak sleduje osudy kubánského spisovatele Reynalda Arenase. Podobně jako Basquiat i tento druhý Schnabelův film zaznamenal celosvětový ohlas tak, že se oba snímky dostaly i do české kinodistribuce.
Rekviem za sen

Rekviem za sen

Snímek Rekviem za sen vyvolal v čase svého uvedení značný divácký ohlas, ačkoliv se zdálo, že po natočení kultovního snímku Trainspotting (1996) dle námětu britského „beatnika“ Irvina Welshe, zde již není pro další drogový film místo.
Michail Kononov: Nahá pionýrka

Michail Kononov: Nahá pionýrka

Голая пионерка, 2000

Již jen samotný fakt, že se Michail Konotov jakožto představitel současné ruské prózy dostal až k rukám českého čtenáře, hovoří o tom, že Nahá pionýrka bourá onen ruský mýtus s nádechem národního patosu o udatné Rudé armádě přinejmenším způsobem, pro který bychom i v šíři světové literatury jen stěží hledaly paralelu. Ba Michailu Konotovu se v této ironické próze se čtrnáctiletou pionýrkou a nadšenou stalinistkou, jež považuje za svou povinnost dávat své mladé tělo noc co noc celému důstojnickému sboru, podařilo najít na straně jedné velmi vděčné téma malé kurtizány, a na straně druhé tak učinit velmi hořkou formou s nijak neskrývanou ironií, která si nijak nezadá s veledíly typu Dobrý voják Švejk Jaroslava Haška či Hlava XXII Josepha Hellera.
Lužinova obrana

Lužinova obrana

Je jistým klišé tvrdit, že značná část světové literatury je zkrátka a dobře nepřevoditelná do filmové podoby. V případě Lužinovy obrany Vladimíra Nabokova pak nizozemská režisérka Marleen Gorrisová sáhla po látce, jež je vzhledem ke svému psychologickému a emotivnímu náboji, zcela neinterpretovatelná, ba Nabokov v Lužinově obraně dosáhl maxima, kam až lze v popisu lidské psýché zajít. Gorrisové rozhodnutí pustit se do zfilmování této přetěžké látky tedy apriori vyvolává asociace neúspěchu a krachu.
Vladimír Michálek: Anděl Exit

Vladimír Michálek: Anděl Exit

Podíváme-li se do dosavadní filmografie Vladimíra Michálka, ve které každý film ve své době znamenal přinejmenším českou filmovou událost roku (pro oživení: Amerika /1993/, Zapomenuté světlo /1996/, Je třeba zabít Sekala /1998/, Babí léto /2001/), nemůžeme Michálkovi přinejmenším vytknout jakékoliv opakování se, právě naopak a na rozdíl od osvědčené metody, kdy je-li film úspěšný, natočí se několik dalších pokračování, co film to nejen zcela odlišný námět, ale i filmový postup tak, že Michálkovy snímky nelze mezi sebou jakkoliv srovnávat.
Jan Švankmajer: Otesánek

Jan Švankmajer: Otesánek

Jana Švankmajera si s pojmem „český film“ asociuje asi jen několik filmových labužníků, nicméně vydáme-li se do světa, ať již jakýmkoliv směrem, dostaneme k této asociaci příměr právě a jen a pouze v jeho díle a osobě, jakožto celosvětového unikátu a jednoho z posledních surrealistických mohykánů, jehož dílo i poselství je srozumitelné a vyhledávané na všech obydlených kontinentech. S jistou dávkou zlehčení si česká kinematografie zachovává své vysoké renomé, tak jak si jej vybudovala v druhé polovině 60. let, právě skrz Jana Švankmajera.
Kim Ki-duk: Ostrov

Kim Ki-duk: Ostrov

Podaří-li se nám nám alespoň na chvíli zbavit nutkavých představ spojených ať již se záběrem vyměšujícího se muže s výkalem padajícím do vody, sadistickými sexuálními scénami, rybářskými háčky zaseknutými v nutkavé touze se zničit, respektive přehlušit bolest raněného srdce, do vlastního hrdla, respektive dělohy, či záběry žáby svlékané z kůže, zaživa rozsekávanými či rozřezávanými rybami, uvidíme Ostrov ve zcela opačném světle, jež pro svou poetiku, dlouhé záběry kamery namísto zbytečných dialogů, jež jsou ve filmu omezeny jen na nejnezbytnější minimum, ale i zcela netušené rozměry lásky, jež neváhá zabíjet, bodat i trpět, je tento Kim Ki-dukův autorský výtvor hluboký zásah, byť pro mnohé tím nejkontroverznějším a nejvíce šokujícím způsobem, do dosavadního způsobu vnímání, ve kterém se snoubí odpor s něžnou krásou.