V noci jsem snil, že jsem motýlem

Byť je žánr tzv. boxerského filmu pro americkou kinematografii kultovní záležitostí, lze do jisté míry říci, že úspěch podbízivého autorského produktu Sylvestera Stalloneho, snímku Rocky, který si krom jiného vydobyl i ocenění Oscarem za nejlepší film roku 1976, tuto kategorii zcela zprofanoval tak, že ve stínu Rockyho již není možné natočit film byť i se špetkou ambicí o širší psychologickou a sociální výpověď, což box, jakožto zábava nižších a přistěhovaleckých vrstev, vybízí. (Nicméně to nezabránilo Clintu Eastwoodovi, aby de facto shodné téma outsidera, který ke štěstí nepřišel, zopakoval v roce 2004 ve svém Million Dollar Baby a to s ještě větším Oscarovým úspěchem…)

Avšak tyto pochyby již čtyři roky po Rockym fenomenálním způsobem vyvrátil režisér Martin Scorsese ve velmi temném a svým způsobem i beznadějně laděném snímku Zuřící býk, který byť u diváků i soudobé kritiky nezabodoval tak úspěšně jako Rocky, odolal všem nástrahám času a i dnes s odstupem více než čtvrtstoletí se nemůžeme neztotožnit s jeho až s geniální prostostí vševypovídajícím názvem - Zuřící býk.

Film je přes své často i umělecké ambice na prvním místě produktem komerčním, jeho název pak podléhá marketingovým cílům tak, že jen zřídka můžeme říci, že by v sobě obsáhl samotnou podstatu. Nicméně asociuje-li ve vás Zuřící býk zvířecí zuřivost a praskot lámaných kostí, pak vězte, že nejste daleko od toho, jak Martin Scorsese svůj film skutečně pojal.

O natáčení Zuřícího býka panuje obrovské množství více či méně pravdivých legend, nicméně je pravdou, že Martina Scorseseho film vytáhl z jeho dlouhodobé deprese, potažmo Robert De Niro kvůli této roli absolvoval opravdový několikaměsíční boxerský trénink, ba zaboxoval si i několik soutěžních zápasů, byť tyto záběry mají ve filmu jen minimální prostor, aby nakonec pro dosažení věrohodnosti své postavy stárnoucího Jaka La Motty přibral dvacet kilogramů.

Je rovněž pravdou, že skutečný Jake La Motta (*1921), jehož paměti jsou pro film předlohou, se od začátku do konce zúčastnil celého natáčení, aby nakonec mohl poznamenat, že doposud netušil jak hrozná je bestie. Zmíněné scény boxerského zápasu, jež mají ve filmu prostor jen několika minut, trvalo natočit několik týdnů, protože Scorseseho odmítal použít obvyklou metodu více kamer a střihů, a naopak vyžadoval naprosto dokonalou pohybovou choreografii s tím, že kameraman měl být třetím zápasníkem v ringu.

Spolupráce režiséra Martina Scorseseho, Zuřícího býka Roberta De Niro a kameramana Michaela Chapmana dělá z tohoto filmu jeden z nejnezpoutanějších snímků všech dob, byť dokázal proměnit „pouhé“ dvě z celkových osmi nominací na Oscara a ani se příliš netěšil diváckému zájmu.