V noci jsem snil, že jsem motýlem

Již úvodem nelze parafrázovat, že v současném českém filmu vznikají vesměs dva typy filmů: snímky bez valné hodnoty, jež si však ať již vlivem reklamy či zprofanovanosti tématu přec jen naleznou svého diváka; a filmy bez valné hodnoty, jež si svého diváka nenaleznou. A Sluneční stát, často uvozovaný jako „ostravský“, ani tak nepřekvapí svou katastrofální kvalitou, absencí příběhu, nadtextu i podtextu a průhledným záměrem šokovat neostraváky sociálními poměry v této černé matičce, jako spíše otazníkem, jak se tvůrcům tohoto počinu vůbec podařilo sehnat producenta. Nicméně instituce České televize již zasponzorovala horší filmy. Tedy snad kdybychom hodně hledali, určitě bychom něco ještě nejnepodařenějšího určitě našli.

Filmový potažmo umělecký záměr autora, režiséra a scénáristy Martina Šulíka byl skryt v ambicích o určitou současnou výpověď, řekněme, ze sociálně slabších kruhů. A jistě měl na co navazovat, nicméně, to co nám ve svém scénáři i před kamerou předvádí, není ani pohled pod pokličku každodenní reality, natož pak Ostrava či dokonce variace hru na dnešní hrdiny proti své vůli. Ne, v Šulíkově počinu lze sice vysledovat, jak se alespoň domnívám, jeho původní záměr, nicméně jeho statický příběh s hrdiny více připomínající obyvatele zoologické zahrady lze právě pro tento záměr, k jehož realizaci mu přinejmenším chyběl dostatečný nadhled, více připodobnit ke křeči, ať svůj výtvor nazývá komedií, satirou či reflexí svého pohledu na život.

Chtělo by se též říci, kde nic není, nelze nic hrát. A skutečně herecké osazenstvo se něco hrát ani moc nesnažilo, kdy mnohé napoví již obsazení Oldřicha Navrátila do jedné z hlavních rolí - po pravdě, po shlédnutí několika jeho hereckých eskapád, můžu směle prohlásit, že Oldřich Navrátil ve filmovém řemeslu plní funkci bývalých důlních kanárků, kdy stačí, aby si divák přečetl jeho jméno v titulcích a nemusí již ani dále sledovat zbytek filmu.

Vše by se dalo přežít a Sluneční stát by nemusel být tak prachmizerným filmem, ba snad kdyby Šulík vsadil na kartu nějakých těch protřelejších hereckých tváří, mohl by se snad stát i filmem z první jmenované kategorie, nebýt opravdu zcela nepochopitelně špatné kamery vedené Martinem Štrbou, kdy zejména jeho snaha o poetické záběry s průmyslovými pomníky budovatelské éry strhává celý doposavad, v kontextu českého filmu, průměrný snímek k lacinosti nejhrubšího zrna.