V noci jsem snil, že jsem motýlem

Je těžké rozhodovat, nakolik je snímek Pianistka rakouského režiséra Michaela Hanekeho opravdu dobrým filmem a nakolik se Michaelu Hanekemu povedlo soutěžní porotu (a současně i svého diváka) pouze konsternovat.

Odmyslíme-li si ve filmu onu šokující linii sexuální perverze, kdy si uznávaná profesorka klavíru jedné prestižní vídeňské konzervatoře pro své masochistické ukojení pořeže vagínu, navštěvuje sexshopy, aby v kabince při sledování pornofilmu mohla čichat sperma předešlých mužských návštěvníků či se v autokině při sledování milující se dvojice pomočí, zůstane nám pouze velmi chabě a nedůsledně naznačená psychologická rovina plná frustrace, závislosti na matce, potažmo citové i sexuální nevyzrálosti tak, že je nutné se ptát, zda by film nedosáhl téhož, kdyby namísto přeexponovaných sexuálně zvrhlých scén s prvoplánovým důrazem diváka šokovat a dotlačit jej za hranici přijatelného, vsadil právě na důslednější prokreslení vztahu staropanenské dcery s její pedantskou matkou, potažmo lépe rozebral hrdinčin strach jak z mužů, tak ze sexu, tak z citové blízkosti vůbec. - Srovnáme-li Pianistku například s filmem Podzimní sonáta Ingmara Bergmana, nelze si nepovšimnout, jak obrovský rozdíl se mezi těmito dvěma filmy s podobným výchozím bodem tyčí. Ostatně i onu scénu, kdy si v Pianistce Erika Kohut střepem pořeže vagínu má svůj vzor právě zase v Bergmanovi a jeho filmu Šepoty a výkřiky, ovšem zase s mnohem důkladnějším zpracováním a zakomponováním do celkového podtextu uměleckého sdělení.

Tedy s časovým odstupem a oproštěním se od prvotního šoku, lze sice Pianistku položit za zdařilý film, nicméně ani ne tak pro kvalitu námětu ze stejnojmenné předlohy Elfriede Jelinek, ale zejména pro zmíněné herecké výkony Isabelly Huppert a Waltera Klemmera, potažmo režijní vidění Michaela Hanekeka, který velmi účinně vsadil na výsledný dojem hry naprostých protikladů.